Právě sledujete: Modlitební týden mládeže 2014 – Jan Majer

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Pondělí - Boží království – Proměňuje náš svět

Lukáš 5

Jedním z nejvyhlášenějších ohňostrojů po celých Spojených státech, ba po celém světě, je ten, který můžete vidět ve městě San Diego v Kalifornii. Loňská show byla všemi bez výjimky popisována jako absolutní bomba. Přehrál jsem si několik videí a doporučuji to i vám. Pravděpodobně z důvodu počítačové chyby došlo k tomu, že tři ze čtyř lodí naplněných rachejtlemi odpálily svůj náklad během devíti vteřin. Všem se naskytl úchvatný pohled. Nebe bylo naplněné světlem.

Podobně zajímavý moment jako náhodná exploze ohňostroje byla skutečnost, že diváci shromáždění na břehu čekali dalších 35-45 minut, než se ozval z ampliónů hlas, který oznámil: "To je pro dnešek všechno. Sorry."

Lidé čekali více. Doufali, že se nebe rozzáří fialově a zbarví do bílé a stříbrné. Čekali na rudé, modré a bílé rakety, které jim připomenou ohňostroje z dětství a vytvoří nezapomenutelné vzpomínky pro jejich vlastní děti. Čekali finále.

Pamatujete si, jak jste se jako děti ptali rodičů, jestli budou ještě další rakety a oni vám trpělivě odpovídali, že ano. A vy jste se nemohli dočkat, až přijde finále. A když se přiblížil závěr, věděli jste, že je to ono. Finále stálo za to. Věděli jste, že je to jiné a že stálo za to čekat.

Chudáci v San Diegu zažili začátek, střední část i finále v devíti sekundách. Zůstali a čekali na finále, které nepřišlo. Trpělivě čekali na závěr.

Novinové recenze ohňostrojové show hýřily slovy jako "zklamání" a "nuda", když popisovaly absenci finále.

Škoda, že lidé, kteří stáli na břehu moře v San Diegu nemohli svůj čas využít smysluplněji. Představte si, co všechno mohli udělat všichni ti lidé za tři čtvrtě hodiny čekání na finále, které nepřišlo. Mohli změnit svět.

Právě jsme se vraceli z biblického týdne Severního sdružení v Nové Anglii. Setkali jsme se se skvělými lidmi na úžasném místě. Prožili jsme vynikající týden. Čtyři lidé z mládeže se nechali pokřtít. Setkali jsme se na místě, kde se psala nejranější historie naší církve. Celý týden byl super a já jsem rád, že jsme se ho mohli účastnit.

Když jsme dorazili na letiště v Bostonu, zjistili jsme nemilou novinu. Náš let byl zpožděn. Většina lidí, by asi trpělivě čekala, až přistaví zpožděné letadlo, ale my jsme propadli panice. Baterie na tabletech a jiných elektronických přístrojích našich dětí se povážlivě blížily k červené barvě. Bylo zle. Kluci začali hledat, jak by se zabavili a mohu vás ujistit, že se nejednalo o nic klidného a příjemného pro spolucestující. Napětí stoupalo mezi nimi a v závislosti na tom i ve mně.

Zdálo se, že náš let již nikdy neoznámí. Každých pět minut navíc mi připadalo jako celá hodina. Kluci řádili, já byl naštvaný a stejně byla naštvaná i má žena.

Jde o to, že když nečinně čekáte, čas se strašně vleče a navíc se zvyšuje pravděpodobnost, že se dostanete do problémů.

Proč o tom mluvím? Jako adventisté jsme prožili velké zklamání a přesto se držíme naděje, že Pán znovu přijde. Čekáme a než Kristus přijde, doufáme, že se nedostaneme do průšvihu.

Jsou mezi námi ti, kteří věří, že Ježíš přišel, aby nás zachránil od hříchu a až přijde správná chvíle, aby nás vzal do nebe. Když ale budeme naslouchat samotnému Ježíši, zjistíme, že důvod jeho příchodu je poněkud odlišný:

"Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:

‚Duch Hospodinův jest nade mnou;

proto mne pomazal,

abych přinesl chudým radostnou zvěst;

poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění

a slepým navrácení zraku,

abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘

Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lukáš 4,16-21, tučné písmo doplněno).

Co říká Ježíš? Je možné, že by existovalo království, kde by vládla spravedlnost, pokoj a pravda, a to navždy?

Ježíšova odpověď zní: ANO.

Kdo zná Ježíše, ví, že se nikdy ze svých výroků nesnaží vykroutit. Žádné kličky ani triky. Pokud jste podobní jako já, pak se vždycky snažíte mít otevřená zadní vrátka. Doufáte, že budete moci uhnout a neztratíte tvář.

Ježíš si zadní vrátka otevřená nenechává. Čas spravedlnosti, pokoje a pravdy přišel a on ho ustanovil svým životem, smrtí i vzkříšením. Nepřišel pouze kvůli naší individuální osobní záchraně, ale také aby vyhlásil evangelium chudým.

Co znamená toto zvláštní slovní spojení "radostná zvěst chudým"? Je evangelium pro chudé zpráva, že jakmile opustíme tento život plný utrpení, uvidíme Ježíše Krista a vstoupíme do nebe?

Bezpochyby. To je dobrá zpráva pro bohaté, chudé, velmi bohaté i velmi chudé a dokonce i pro střední třídu. Co ještě může být dobrou zprávou pro chudé? Jídlo, oblečení, pití a střecha nad hlavou. Díky nim máme sílu žít.

Dobrou zprávou může být cokoli, co nás posune o kousek výš. Je naším evangeliem pro chudé to, co je posouvá v životě? Pomáhá jim žít život v současném Božím království? Je naše evangelium pouze příslib do budoucna nebo máme co nabídnout i pro tento život?

Vláda Ježíšovy doby byla zkorumpovaná a potlačovala svobodu lidí. Na každé úrovni se objevovalo zneužívání moci. Mučení, netolerance a krutost byly na denním pořádku. Přesto Kristus neusiloval o reformu státního zřízení. Nebrojil proti národním konfliktům, ani nekritizoval nepřátele Izraele. Nezpochybňoval autoritu ani vládu těch, kteří byli u moci. Ježíš se vyhýbal politice a v tom byl naším vzorem. Důvodem nebyla jeho lhostejnost k těžkostem lidí, ale vědomí, že řešení není v lidské moci ani ve vnějších prostředcích. Má-li být lék účinný, musí zasáhnout každého jednotlivce a obnovit jeho srdce. (Ellen G. White: God's Amazing Grace. str. 16.2)

Zvěstujeme evangelium jenom knihou a časopisem či také oblečením a chlebem? Protože když jsem hladový, myslím na jedinou věc. Stejně jako kdokoli jiný.

 Ježíš klečící u nohou učedníků ukázal, v čem tkví velikost

Ježíš vyhlásil dobrou zvěst a ukázal nám, co evangelium znamená v praxi. Evangelium platí i v současném Boží království. A i my ho tady a teď musíme žít. "Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého." (Římanům 14,17). Izrael jen částečně ukázal, co Boží království znamená.

Televize i ostatní média se nás snaží zaujmout pomocí upoutávek. Šikovný sestřih scén nás má přimět, abychom věnovali čas seriálu, filmu nebo televiznímu pořadu. Na webových stránkách Applu si můžete prohlédnout klipy lákající na připravované filmy. Někdy se stane, že po minutě máme dost a rozhodně nemáme chuť trávit u filmu více času.

Jindy nás upoutávka tak navnadí, že očekávání je větší, než může samotný film nabídnout. Dvě minuty jsou plné akce a nápadů a my máme dojem, že si výsledný produkt nemůžeme nechat ujít. Když pak film vidíme, dojde nám, že ony dvě minuty v sobě obsahovaly vše, co stálo za vidění.

Do okamžiku Ježíšova příchodu byly upoutávky na Boží království vcelku k ničemu. Izraelci nenabídli světu poselství o Bohu, o kterého by lidé měli zájem. Upoutávka přivedla do kina minimum diváků. Jediné na čem Židům záleželo byl zákon, vlastní vyvolenost, tradice a dědictví. Chudobu a odmítnutí vysvětlovali jako Boží zavržení. To jistě nebyla dobrá zpráva pro chudé a odmítnuté. Zákon sám o sobě bez Mesiáše nestačil. Může poukázat na hřích, ale vede jen k odsouzení.

Svět zoufale čeká na dobrou zprávu a Ježíš dobrou zprávu zvěstuje. Evangelium Ježíšovo nebylo teologickým dohadováním, ale konkrétní zprávou. Zprávou z masa a kostí.

V evangeliu kolovala krev. Jedlo chléb, pilo vodu a oblékalo se. Dobrá zpráva přinášela fyzické uzdravení. Z evangelia se stalo společenství, které vše sdílelo a o všem mluvilo. Evangelium sytilo hladové, zahřívalo zmrzlé a přijímalo odmítnuté.

Dobrá zpráva z nebe se stala dobrou zprávou v životech lidí. Evangelium mluví do dneška, do každodenního života. Nejedná se o poselství "jednoho dne". Evangelium se děje TEĎ. Dnes je den, kdy zní dobrá zpráva o spravedlnosti, pokoji a svobodě. "Jednoho dne" zažijeme naplnění našich nadějí a snů. Tehdy bude ustanoveno slavné a věčné Boží království. Přesto začíná nebe tady a teď.

Evangelium je vzrušující zpráva, která nemůže nechat nikoho v klidu. Myslím, že proto se učedníci nemohli postit, když byli s Ježíšem. Věděli, že evangelium je příliš silné, aby člověk zůstal stoicky lhostejný.

Přesto se dobrá zvěst vzpříčila některým lidem v krku jako rybí kost. Dobří, náboženští lidé zvěst považovali za příliš extrémní a cizí. Nerespektovala hranice a nutila je milovat nemilovatelné.

Bůh ztratil s dobrými náboženskými lidmi trpělivost. Jejich shromáždění se mu stala ohavností a jejich bohoslužby měl plné zuby. To není novinka. Stačí se podívat do Izaiáše 1,10-17 (navzdory prvnímu dojmu zde Bůh mluví o Jeruzalému!):

"Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský.
„K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.
Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.

A znovu v Izaiášovi 58,1-10:

„Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko.
‚Proč se postíme, a nevšímáš si toho ? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak , aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“

Bůh volá svou církev, aby vyšla! Chce více než rituály, oběti, písně a bohoslužby. Chce, aby se víra odrážela hmatatelně v životě Božího lidu. Přeje si, aby se soucit projevoval skutečně a mocně.

MĚJTE VÍCE LÁSKY volá na svůj lid Hospodin.

Žádá konec přetvářky. V 1. epištole Janově 3,16-18 je zřetelně popsána funkce církve:

"Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem."

Není snadné přijmout Ježíšovu definici dané věci, protože téměř vždy je jiná než jsme zvyklí. Často podléháme klamnému dojmu, že víme, co se Kristus chystá říct. A on jen zřídka pronese očekávaná slova.

V zásadě Ježíš vyzývá své následovníky, aby se dokázali sklonit k těm, kteří jsou níže než oni, navzdory tomu, že svět kolem nich touží pouze po vzestupu.

                        Dobrá zpráva znamená nové hodnoty, nové nasměrování, nové zaměření, novou orientaci a nový životní styl. Dobrá zpráva o konkrétním pozemském Božím království není pouze duchovním poselstvím, ale novou orientací celého života.

Podobně jako když plujeme na moři i v životě potřebujeme orientační body. Při plachtění potřebujeme pevný bod na horizontu, vůči kterému si zorientujeme mapu. Jaký pevný bod používáte k orientaci svého života, pokud jde o víru?

Je nezbytné, abychom se ve vztahu k Božímu království orientovali podle něčeho hmatatelného. Něčeho z masa a kostí. Právě proto je klíčovým prvkem zdravého života v Božím království křesťanská služba. Služba je ochota pomáhat si navzájem bez nároku na odměnu. Kdybychom žili život víry bez praktických projevů soucitu, ztratili bychom správnou cestu. Království Boží by se scvrklo na prvních devět sekund, podobně jako ohňostroj v San Diegu. Potom bychom již jen čekali na finále a nudili se. To nedává smysl.

Dobrá zpráva nás vede k víře v království, které má krále.

 Dovolte mi lépe vysvětlit, co mám na mysli:

Mnozí křesťané nesprávně chápou Ježíšův příchod na Zemi, jako pouze záchrannu misi. V již dříve citovaných textech jsme viděli, že přišel pro něco víc než naše duchovní spasení. Přišel založit Boží království. Ellen Whiteová popisuje začátek Ježíšovy služby popsaný v Lukáši 4,18-21 takto:

Ježíš stanul před lidem jako živoucí vykladač proroctví, jež mluvila o něm. Když vysvětloval slova, která přečetl, mluvil Ježíš o Mesiáši jako o vysvoboditeli utiskovaných a zajatých a lékaři sužovaných, jenž vrací slepým zrak a zjevuje světu světlo pravdy. Ježíšovo působivé podání a udivující obsah jeho slov vyvolaly v posluchačích tak silné vzrušení, jaké dosud nikdy nepocítili. Příval Božského vlivu strhl všechny přehrady; uzřeli neviditelného jako kdysi Mojžíš. Když do jejich srdcí vstoupil Duch svatý, odpověděli vroucím amen a chválou Hospodina." (Touha věků 158).

Během staletí se až příliš často stávalo, že společenství víry ztratilo ze zřetele své poslání. Křesťané zúžili chápání Krista na čistě intelektuální bázi a soucit kamsi vymizel. Boží království je království soucitu. Vždy bylo a vždy bude.

Jakub jasně říká: "Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa." (1,27).

Do království soucitu jsme zváni. Království soucitu máme vyjadřovat. Proto musíme přijmout za své zásady království i jeho životní styl. To je krásná věc.

Mnozí věří v království soucitu a pracují v něm aktivně. Často ovšem odmítají přijmout za své, že království má krále. Křesťanství musí ukázat, že se nejedná pouze o dobrý návod na život nebo systematický projev soucitu se světem.

V ideálním případě věříme v království a respektujeme a uctíváme jeho krále.

Druhý extrém jsou křesťané, kteří přijímají krále, ale odmítají se podílet na životě království. Přijali v srdci milost, ale nikdy neproměnili svou víru v něco hmatatelného a konkrétního. Přijali Ježíše jako svého zachránce, ale odmítají ho přijmout jako Pána. Jsou pokřtěni vodou a očištěni od svých dřívějších hříchů. Chybí jim vzkříšení skrze moc Ducha svatého do nového života v Božím království.

Takoví lidé nemají co dělat a nevědí, kam jít. Svůj čas tráví tím, že místo svých hříchů, řeší hříchy druhých lidí.

Kéž bychom stejnou energii vložili do snahy být praktickým vyjádřením Krista ve světě.

Pokud víře hrozí, že se stane pouhým filozofickým systémem, nejlepším lékem je zapojení se do praktické křesťanské služby.

Tuto myšlenku dobře ilustrují dva příběhy:

Dostal jsem v emailu vyprávění o skupině obchodníků, která se účastnila veletrhu mimo město. Na cestě zpět jen tak tak stíhali své letadlo a jeden z nich srazil stolek s jablky, když probíhali odletovou halou k bráně.

Řítili se dál a jablka se mezitím rozkutálela po celém letišti. Letadlo stihli na poslední chvíli. Jeden z nich pocítil výčitky svědomí a vrátil se k dívce, jejíž stolek porazili. Zavolal na kolegy, aby manželce dali vědět, že poletí dalším letadlem.

Vrátil se do terminálu s rozkutálenými jablky. Zaplavil ho pocit úlevy, že se rozhodl správně, protože dívka byla nevidomá. Plakala a slzy zoufalství se jí kutálely po tvářích. Zároveň bezmocně hmatala kolem sebe a snažila se najít co nejvíce ztracených jablek. Lidé kolem spěchali a nikdo si jí nevšímal.

Obchodník pokleknul a začal sbírat rozkutálené ovoce, ukládat ho zpět na stolek a rovnat, aby vše vypadalo jako předtím. Jak bral jednotlivá jablka do rukou, všímal si, že jsou často potlučená a nakřáplá. Když sebral poslední, otevřel peněženku a oslovil dívku: "Stačilo by těchto 40 dolarů za škodu, kterou jsme udělali? Jste v pořádku?"

Dívka v pláči přikývla. Obchodník dodal: "Doufám, že jsme vám nezkazili den úplně." Pak se otočil a odcházel. Zmatená dívka na něj zavolala: "Pane..."

Otočil se a pohlédl jí do nevidoucích očí.

"Jste Ježíš?"

Zarazil se a přemýšlel. Pomalu vykročil směrem k bráně, odkud bude odlétat jeho pozdější spoj. Otázka mu stále zněla v uších: "Jste Ježíš?"

Další příběh:

             Jednoho dne se Abraham Lincoln ocitl na trhu s otroky. Pohnut soucitem rozhodl se koupit mladou černošskou dívku. Z trhu odcházel se svým novým "majetkem". Dívka vypadala rozhněvaně. Očekávala, že se stala majetkem dalšího bělošského otrokáře, který ji bude zneužívat. Po několika krocích se k ní Lincoln obrátil a prohlásil: "Jsi volná."

"Co tím myslíte," nechápala dívka.

"Myslím, že jsi volná."

"Znamená to, že mohu být, kým chci?"

"Ano, můžeš být, kým chceš."

"Znamená to, že můžu říkat, co chci?"

"Ano, můžeš říkat, co chceš."

"Znamená to, že můžu jít, kam chci?"

"Ano, můžeš jít, kam chceš."

"Potom," pokračovala dívka, "půjdu s vámi."

Druhý příběh jsem vyprávěl proto, aby byla jasná jedna věc. Když se s Ježíšem setkáte, už s ním zůstanete.

Dospěli jsme k mylnému přesvědčení, že naše ortodoxie (správná víra) automaticky znamená, že jsme součástí Božího království. Naneštěstí zapomínáme, že je naše ortopraxe (správné konání) je to, co děláme v království.

Je naše víra podobná postoji diváků, kteří čekali na finále v San Diegu? Stali jsme se znuděnou, zklamanou a statickou církví? Čekáme na druhý příchod a nevšímáme si těch, kteří trpí?

Pro adventisty sedmého dne je král a ten vládne svému králoství.

Není povinností církve, aby udělala vaši práci za vás. Církev pouze vytváří možnosti, kde se můžete zapojit.

             Církev je tu proto, abyste mohli žít své zapálení pro víru.

Služba je zásadní součástí života v Božím království.

Bohoslužba by měla být časem, kdy se sejdeme a oslavujeme Boha za chvíle, kdy jsme mohli o něm svědčit a sloužit společnosti.

Jenže příliš dlouho se církev soustředí na bohoslužbu jako na samotný vrchol celého týdne. Budou pronesena velká slova, vyslechneme úžasnou hudbu. Na vyjádření vděčnosti Bohu za každý týden, rok i vteřinu, kterou můžeme prožít v jeho království.

Budeme-li sedět a nic nedělat, Bůh nebude přítomen mezi námi.

Španělský filozof Miguel de Unamuno popisoval římský akvadukt ve městě Segovia v jeho rodném Španělsku. 18 století dopravoval vodu z hor do horkého a vyprahlého města. 60 generací lidí využívalo jeho proud. Pak přišla naše generace a řekla: "Tento akvadukt je příliš vzácná památka. Je třeba ho zachovat jako muzejní exponát i pro další generace. Není možné ho dále využívat."

Zavedl se moderní vodovod a vodu do města přivádějí kovové trubky. Starověké kameny zažívají zasloužený odpočinek. Jenže slunce pražící na vyschlou maltu má ničivý účinek. Pojivo se začalo drolit a kameny odpadávat. Staletí služby nenadělaly tolik škody jako pár let nečinnosti.

Podobně se povede i církvi, která neinvestuje do služby pro druhé.

"Slavný houslista Nicolo Paganini věnoval své famózní housle svému rodnému Janovu. Jedinou podmínkou Paganiniho bylo, že na nástroj již nikdo nesmí zahrát. Podmínka to byla velice nešťastná, protože dřevo, z něhož byly housle vyrobeny, vyžaduje pravidlené využívání. Jakmile se na nástroj nehraje, začne se dřevo rozkládat. Jedinečné housle produkující sladký zvuk prožral červotoč a dnes mohou sloužit pouze jako Paganiniho relikt. Zničený nástroj je připomínkou toho, že pokud život ztratí rozměr služby druhým, ztratí zároveň smysl." (Bits & Pieces, 5. června 1992).

Opravdu existuje království a má krále. V Lukášově evangeliu 4. kapitole dal král jasně najevo, co je pro něj důležité. Je logické, že i nám musí jít o stejné věci, o které šlo Ježíši: "milosrdenství, spravedlnost, soucit, pravdu a uzdravení. Pokud je naše sboru budou hledat, budou plné lidí.
zobrazit více zobrazit méně