Právě sledujete: Modlitební týden mládeže 2014 – Fero Kolesár

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Sobota - Boží království – Pouze milostí

Matouš 5,1-16

Téma nebeského království bylo a je pro Ježíše velmi důležité.

Někteří teologové zastávají názor, že o království nebeském mluvil více, než o čemkoli jiném. Je zřejmé, že království bylo pro něj klíčová realita. Vyprávěl o něm mnoho podobenství (Matouš 13). Srovnával království nebeské (království Otce) s méněcennými říšemi tohoto světa (Matouš 4,8-10). Ustanovení nebeského království na zemi označil za své životní poslání (Matouš 4,17). Ježíšova modlitba "Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi" (Matouš 6,10) ukazuje, že Bůh si přeje, aby se nebeské království a jeho zákony prosadily zde na zemi.

Téma nebeského království bylo a je pro Ježíše velmi důležité.

Každé království musí mít samozřejmě krále. Bůh je králem nebeského království. Na jeho trůnu sedí Otec, Syn i Duch svatý. Oni vládnou, oni stanovují zákony království. Povaha nebeského království se odráží v Ježíšově životě. V jeho činech vidíme soucit, svatost, smysl, pravdu i lásku. Ježíš nám ukazuje, jak se vztahovat vůči jiným lidem. Hodnoty nebeského království jsou zřejmé v Ježíšově zázračných uzdraveních, v praktických lekcích týkajících se peněz i v jeho zástupné smrti na kříži. Ježíš přišel zjevit Boha a ukázat nám, jaký by svět měl být podle Boží vůle. Ježíš přinesl "zákony země", postavené na zákoně lásky (Matouš 22,37).

Cílem našeho přemýšlení není identifikovat krále, ani pravidla a zákony království. Přemýšlet budeme o tom, jak se stát občanem tohoto království. Kdo je jeho součástí? Ve snaze odpovědět budeme zkoumat text z Matoušova evangelia 5,1-14, který je začátkem slavného "Kázání na hoře". Asi víte, že se jedná o významnou promluvu na téma etického života, jak ho chápe Ježíš. Kázání na hoře popisuje život v harmonii s Božím království. V několika prvních verších Ježíš vysvětluje, kdo patří mezi občany jeho království.

Naslouchejme jeho slovům v Matouši 5,1-2.

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je."

Rychlé a zběžné přečtení v nás nevyvolá pocit, že by v úvodních Matoušových slovech bylo něco víc, než informace o tom, že Ježíš seděl na kopci a učil lidi. Ale tak tomu není. Ježíš učí, protože je rabbi, učitel. Usednul, což bylo běžné gesto, kterým rabíni dávali najevo, že přijde vyučování. Slovo učedník označuje toho, kdo "se učí od rabbiho". Úbočí hory taky nebylo pro vyučování nijak výjimečné. Zvláštní a překvapivá myšlenka je, že Ježíš učil zástupy.

Tady tkví problém. Rabíni si obvykle své žáky vybírali velmi selektivně. Jen ti nejchytřejší a nejbystřejší byli vybráni, aby se stali rabínovými žáky. Pokud jste chtěli být žáky prestižního učitele, jistě nebylo na škodu mít dobré politické konexe. Do ješivy bývali přijímáni pouze svatí, spravedliví mládenci ze správných rodin židovského původu. Dívky neměly šanci. Chudí neměli šanci. Nemocní neměli šanci. Pohané neměli šanci. Pokud jste neodpovídali kritériím, měli jste jednoduše smůlu.

Ježíš učí zástupy. Obyčejní lidé jsou pro něj hodni vyučování. Ježíš nemá žádný detektor, který by testoval duchovní způsobilost těch, kteří mu naslouchali. Zástup před ním je různorodý. Najdou se v něm chudí, bohatí, muži, ženy, mladí, staří, inteligentní, prostí, vzdělaní i nedouci. Ježíšovo rozhodnutí vyučovat všechny bez rozdílu je vyjádřením jeho ochoty zahrnout do království každého. Zdi chránící elitní komunitu jsou strženy. Představa, že Bohu patří jen několik vyvolených se rozpadá. Ježíš na ní přímo útočí.

Jací lidé se shromáždili na horském srázu, aby naslouchali?

Verš 3: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Byli jste někdy "chudí v duchu"? Měli jste někdy ztrápeného ducha? Cítili jste se zkroušeně a v depresi? Cítili jste se obklopeni temnotou a nikde nenacházeli naději? Pochybovali jste, že život stojí za to žít? Přemýšleli jste, zda Bůh vůbec existuje? Cítili jste v duši prázdnotu?

Ježíš říká: "Blaze vám." Co to znamená? Jsi vyvolen Bohem. Bůh se na tebe usmívá. Bůh tě miluje. Bůh je díky tobě šťastný. Měj odvahu. Uprostřed soužení zůstává zdroj radosti. I když jsi "v háji", nejsi zapomenut Bohem.

Žijeme ve společnosti, kde má psychické onemocnění stále silné stigma. Zahlížíme na člověka, který potřebuje psychologickou či psychitrickou pomoc. Máme předsudky například vůči člověku s depresivními stavy. Myslíme si: "Ten člověk se k Bohu ani životu nestaví správným způsobem." O člověku, který neví, zda může věřit v Boha: "Agnostik, ateista a pochybovač ... Nechtěl bych být v jeho kůži, až bude stát před Bohem." Někdy vedeme rovnítko mezi špatnou náladou či skleslostí a nevhodností pro Boží království. Zapomínáme na slova samotného Ježíše: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" (Matouš 27,46). Vždyť i Ježíš, který byl bez hříchu, zažíval duchovní temnotu. A pochyboval o Bohu. Krajní prožitek, jako ten Ježíšův, by vedl každého člověka k pochybnostem, ba odmítnutí Boží existence. Ježíšova zkušenost je jasným důkazem, že existenciální úzkost není důkazem Boží absence. Můžeme být chudí v duchu. Občas zažívá naše duše těžké chvíle.

Ale nejsme prokleti. Blaze nám! Jsme milováni. Jsme zváni do Božího království, kde vládne Ježíš. Pokud jste skleslí, pamatujte, že jste přesto milováni.

Ježíš se znovu rozhlédne po zástupu (verš 4): "Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni."

Zármutek není hřích. Vždyť i Ježíš plakal spolu s Lazarovou rodinou (Jan 11,35).

Ježíš však neplakal jen proto, že měl s Marií a Martou lidské pochopení. V jeho slzách byla bolest, jež převyšovala lidskou bolest o tolik, oč nebesa převyšují zemi. Kristus neplakal pro Lazara, neboť ho zakrátko povolá z hrobu. Plakal proto, že mnozí z těch, kteří teď truchlí nad Lazarem, budou brzy ukládat o život tomu, jenž je vzkříšení a život. Jak neschopni však byli nevěřící Židé, aby si správně vyložili Kristovy slzy! Ti, kteří viděli příčinu jeho žalu ve vnějších okolnostech výjevu, který se před nimi odehrával, říkali se soucitem: "Hle, jak jej miloval!" (Jan 11,36). Druzí se pokoušeli zasét símě nevíry do srdcí přítomných a říkali výsměšně: "Což nemohl tento muž, který otevřel oči slepému, dokázati, aby nezemřel?" (Jan 11,37) Bylo-li v moci Kristově zachránit Lazara, proč tedy dopustil, aby zemřel?" (Touha věků, str. 372).

Příslušnost k Božímu království neznamená trvalé štěstí. Můžeme plakat a přesto být s Kristem. Můžeme truchlit a dokonce i cítit hněv. Hněv je součástí zármutku. Hněv na sebe sama, na okolnosti, na druhé lidi, dokonce i na Boha. Silné emoce spojené se ztrátou blízkého nejsou nutně důsledkem nedostatku víry. Víra neznamená konec lidského prožívání. Trpíte? Ne proto, že byste byli prokleti. Věřte, že jste požehnáni a milováni Bohem.

Ježíš pokračuje ve verši 5: "Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví."

Tiší nejsou vyzdvihováni světem. Slabost je chápána jako charakterová chyba. Obdivujeme finančně silné, tělesně silné, nebo silné jakkoli jinak. Milujeme lidi, kteří se prosadí. Líbí se nám ti, kdo jsou sebevědomí. Obdivujeme chytré. Co se týče pomalých, ošklivých, chudých a nudných ... to jsou v našich očích chudáci. Je smutné, že podobně pokřivené hodnocení nalezneme i v církvi. Milujeme silné kazatele, silné vůdce, silné křesťany, kteří mají svůj život pevně v rukou. Ale tišší? A slabí? Ti, kteří přežívají na okraji? Náš obdiv vůči charismatickému evangelistovi, bohatému dárci, či krásné sopranistce rozrušuje Ježíš, který říká: "Blaze tichým."

Ježíš znovu osloví dav a řekne (verš 6): "Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni."

Jako křesťané obdivujeme spravedlivé. Koříme se svatým mužům a spravedlivým ženám. Milujeme houževnaté modlitebníky a vytrvalé studenty Bible. Vyzdvihujeme ty, kdo desátek odevzdají do poslední koruny a nad to nejedí sýr. Ti svatí, kteří tvoří ostatek z ostatku z ostatku, jsou pravými Božími dětmi. Ale Ježíš žehná a projevuje Boží přízeň těm, kdo jsou hladoví a žíznící. Kristus mluví o lidech, kteří si neberou denně svaté vitamíny a nenacpou se třemi porcemi pobožnosti každý den. Ježíš říká: "Vítejte v mém království, vy, kdo duchovně hladovíte. U mne je mnoho místa i pro ty, kdo nejsou super světci."

Ježíš pokračuje (verše 7-9): "Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími."

Milosrdenství znamená nežádat spravedlnost tam, kde by spravedlnost měla být vykonána. Jednoduše milost. Čistota srdce neznamená dokonalost, ale spíše čestnost a transparentnost. Člověk čistého srdce uznává férově svou chybu, drží se daru Boží milosti a touží být podobný Ježíši. Kdo jsou ti, kdo působí pokoj? Méně trvají na svých nárocích a spíše hledají dobré pro všechny. Budují společenství založené na milosti. Všechny tři vlastnosti uznáváme, a přesto často v náboženské oblasti preferujeme jejich protiklady. Líbí se nám ti, kdo kázní a kárají chybující, zachovávají zdání svatosti a podrobují si druhé. Milosrdenství, čistota srdce a pokoj často jdou stranou. Jěžíš říká zástupu svých učedníků: "Chci, aby byli uprostřed mého království. Uprostřed vašich životů."

Ježíš dodává (verše 10-12): "Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi."

Ježíš lidi shromážděné na úpatí hory varuje. Být součástí Božího království nebude vždy lehké. Budete pronásledováni. Budete vysmíváni. Budete mučeni. Možná i zemřete. Život v království není bezpečný život prožívaný za vysokými zdmi. Příslušenství k Ježíši má svou cenu. Tak jak byli pronásledováni proroci, budeme i my. Kdo je prezekvoval? Občas to byly sekulární mocnosti, jako faraon, Achab nebo Nabúkadnezar. Ovšem proroky pronásledovali i ti, kdo tvrdili, že konají Boží dílo. V Matouši 21,33-46 Ježíš vypráví podobenství ilustrující dlouhou historii pronásledování z rukou náboženských představitelů. Na konci příběhu si velekněží a farizeové uvědomili, že "mluví o nich," Jaká ironie! Lidé, kteří si nárokují privilegované místo u Boha jsou těmi, kdo vedou proti království boj. Myšlenka, že ti, kdo se deklarují jako nejsvětější, nejspravedlivější, nejvíce zapálení pro opravdu čisté a pravé náboženství jsou ti, kdo víře nejvíce ubližují, s sebou přináší veliký pocit vystřízlivění. Jejich srdce nebyla čistá. Na ostatní nakládali břemena a sami nebyli ochotni zvedat cokoli byť i malíčkem (Matouš 23,4). Ježíš oslovuje ty, kdo mezi jeho posluchači jsou vystaveni perzekuci: "To, že po vás jdou představitelé synagogy neznamená, že se mýlíte. Vždyť ti samí lidé, pronásledují i mne." Ježíš velice odvážně nastavuje podmínky vstupu do království.

Kázání na hoře se začíná blížit ke svému vrcholu. První verše otevíraly téma. Dveře do království jsou dokořán pro skleslé na duchu, smutné, pokorné, duchovně marginalizované i ty, kdo jsou v nelibosti duchovního establishmentu. V této chvíli povoláva zástup k velikosti (Matouš 5,13-16):

"Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali."

"Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích."

Představte si, jaký účinek ta slova musela mít na lidi, kteří věřili, že jejich životy nemají cenu. Ježíš říká: "Můžete mít vliv. Můžete konat mou práci. Díky vám může být svět lepší. Váš vliv může okořenit a zabarvit životy lidí. Můžete svět otočit vzhůru nohama, aby byl správnou stranou vzhůru." Ježíšovo poselství není pouze poselstvím o přijetí (jste milováni Bohem a součástí jeho království), ale také o sebedůvěře (můžete pro Boha ve svém životě udělat veliké věci). "Miluji vás a čekám od vás něco úžasného." A zástupy, které do té doby nepociťovaly ani Boží blízkost, ani Boží důvěru, byly v úžasu.

Dovolte mi uzavřít příběhem.

Před několika lety jsme chystali narozeninovou party pro naši dceru Audrey, která chodila do mateřské školy. Naplánovat takovou oslavu pořádně není vůbec jednoduché. Vybrali jsme správné jídlo, ozdoby, hry a vyrábění, které bude zábavné (ale nenadělá příliš nepořádku) pro pětileté holčičky. Nastal večer oslavy a všechno běželo jako na drátkách. Děti si to užívaly a ostatní rodiče se tvářili spokojeně. V jednu chvíli jsme pozvali rodiče i děti do suterénu, kde máme pianino, abychom si zahrály známou hru s židlemi. Do kruhu jsme umístili deset židlí, které byly otočené ven. Každé dítě mělo jednu. Manželka dětem vysvětlila pravidla a všichni se usadili na svou židli. Začal jsem hrát melodii na pianu a děti podle pokynů vyrazily a začaly běhat dokola. Manželka rychle jednu z židlí odstranila z kruhu a já vzápětí zvedl ruce z kláves. V nastalém tichu se deset dětí vrhlo na zbývající židličky a devět z nich bylo úspěšných. Stát zůstal pouze jeden chlapec. Jakmile si uvědomil, že žádná židle nezbývá, otočil se na rodiče a propukl v srdceryvný pláč. Maminka ho popadla do náruče a začala utěšovat. Pohlédli jsme s manželkou na sebe a pomysleli si: Takhle jsme to úplně neplánovali. Začal jsem hrát a zbývajících devět se znovu rozběhlo. Manželka zase odebrala jednu z židlí a já přestal hrát. Devět dětí a osm židlí vedlo k nevyhnutelnému vyloučení, tentokrát malé holčičky. Okamžitě začala plakat a utíkala k mamince. Znovu jsme na sebe pohlédli a bylo jasné Pokud něco neuděláme, skončí to katastrofou. Shromáždili jsme všechny děti, i ty vyřazené, a začali znovu. Manželka vrátila dvě odebrané židle do kruhu a děti si sedly. Začal jsem hrát a ... nikdo neodebral žádnou ze židlí. Po chvilce jsem přestal hrát a děti se usadily.

Každý měl svou vlastní židli.

Ozval se nadšený křik a volání: "Alexi, Alexi, ještě jednou!"

Hráli jsme tak dlouho, než byly děti úplně utahané a já přestával cítit prsty.

V Božím království je místo pro každého. Vejde se do něj každý chlapec, každá holčička i každé Boží dítě. Hra na nebeské židle je pro každého a každý je k ní zván.

Nezáleží, kde v životě jste. Nezáleží na vašich okolnostech. Nezáleží na vaší minulosti.

Bůh má pro vás místo. Přidáte se a najdete svou židli v nebi?
zobrazit více zobrazit méně