Všechny pořady Pro mládež Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014) Modlitební týden mládeže 2014 – Jan Majer

Právě sledujete: Modlitební týden mládeže 2014 – Jan Majer

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)



Pondělí - Boží království – Proměňuje náš svět

Lukáš 5

Jedním z nejvyhlášenějších ohňostrojů po celých Spojených státech, ba po celém světě, je ten, který můžete vidět ve městě San Diego v Kalifornii. Loňská show byla všemi bez výjimky popisována jako absolutní bomba. Přehrál jsem si několik videí a doporučuji to i vám. Pravděpodobně z důvodu počítačové chyby došlo k tomu, že tři ze čtyř lodí naplněných rachejtlemi odpálily svůj náklad během devíti vteřin. Všem se naskytl úchvatný pohled. Nebe bylo naplněné světlem.

Podobně zajímavý moment jako náhodná exploze ohňostroje byla skutečnost, že diváci shromáždění na břehu čekali dalších 35-45 minut, než se ozval z ampliónů hlas, který oznámil: "To je pro dnešek všechno. Sorry."

Lidé čekali více. Doufali, že se nebe rozzáří fialově a zbarví do bílé a stříbrné. Čekali na rudé, modré a bílé rakety, které jim připomenou ohňostroje z dětství a vytvoří nezapomenutelné vzpomínky pro jejich vlastní děti. Čekali finále.

Pamatujete si, jak jste se jako děti ptali rodičů, jestli budou ještě další rakety a oni vám trpělivě odpovídali, že ano. A vy jste se nemohli dočkat, až přijde finále. A když se přiblížil závěr, věděli jste, že je to ono. Finále stálo za to. Věděli jste, že je to jiné a že stálo za to čekat.

Chudáci v San Diegu zažili začátek, střední část i finále v devíti sekundách. Zůstali a čekali na finále, které nepřišlo. Trpělivě čekali na závěr.

Novinové recenze ohňostrojové show hýřily slovy jako "zklamání" a "nuda", když popisovaly absenci finále.

Škoda, že lidé, kteří stáli na břehu moře v San Diegu nemohli svůj čas využít smysluplněji. Představte si, co všechno mohli udělat všichni ti lidé za tři čtvrtě hodiny čekání na finále, které nepřišlo. Mohli změnit svět.

Právě jsme se vraceli z biblického týdne Severního sdružení v Nové Anglii. Setkali jsme se se skvělými lidmi na úžasném místě. Prožili jsme vynikající týden. Čtyři lidé z mládeže se nechali pokřtít. Setkali jsme se na místě, kde se psala nejranější historie naší církve. Celý týden byl super a já jsem rád, že jsme se ho mohli účastnit.

Když jsme dorazili na letiště v Bostonu, zjistili jsme nemilou novinu. Náš let byl zpožděn. Většina lidí, by asi trpělivě čekala, až přistaví zpožděné letadlo, ale my jsme propadli panice. Baterie na tabletech a jiných elektronických přístrojích našich dětí se povážlivě blížily k červené barvě. Bylo zle. Kluci začali hledat, jak by se zabavili a mohu vás ujistit, že se nejednalo o nic klidného a příjemného pro spolucestující. Napětí stoupalo mezi nimi a v závislosti na tom i ve mně.

Zdálo se, že náš let již nikdy neoznámí. Každých pět minut navíc mi připadalo jako celá hodina. Kluci řádili, já byl naštvaný a stejně byla naštvaná i má žena.

Jde o to, že když nečinně čekáte, čas se strašně vleče a navíc se zvyšuje pravděpodobnost, že se dostanete do problémů.

Proč o tom mluvím? Jako adventisté jsme prožili velké zklamání a přesto se držíme naděje, že Pán znovu přijde. Čekáme a než Kristus přijde, doufáme, že se nedostaneme do průšvihu.

Jsou mezi námi ti, kteří věří, že Ježíš přišel, aby nás zachránil od hříchu a až přijde správná chvíle, aby nás vzal do nebe. Když ale budeme naslouchat samotnému Ježíši, zjistíme, že důvod jeho příchodu je poněkud odlišný:

"Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:

‚Duch Hospodinův jest nade mnou;

proto mne pomazal,

abych přinesl chudým radostnou zvěst;

poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění

a slepým navrácení zraku,

abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘

Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lukáš 4,16-21, tučné písmo doplněno).

Co říká Ježíš? Je možné, že by existovalo království, kde by vládla spravedlnost, pokoj a pravda, a to navždy?

Ježíšova odpověď zní: ANO.

Kdo zná Ježíše, ví, že se nikdy ze svých výroků nesnaží vykroutit. Žádné kličky ani triky. Pokud jste podobní jako já, pak se vždycky snažíte mít otevřená zadní vrátka. Doufáte, že budete moci uhnout a neztratíte tvář.

Ježíš si zadní vrátka otevřená nenechává. Čas spravedlnosti, pokoje a pravdy přišel a on ho ustanovil svým životem, smrtí i vzkříšením. Nepřišel pouze kvůli naší individuální osobní záchraně, ale také aby vyhlásil evangelium chudým.

Co znamená toto zvláštní slovní spojení "radostná zvěst chudým"? Je evangelium pro chudé zpráva, že jakmile opustíme tento život plný utrpení, uvidíme Ježíše Krista a vstoupíme do nebe?

Bezpochyby. To je dobrá zpráva pro bohaté, chudé, velmi bohaté i velmi chudé a dokonce i pro střední třídu. Co ještě může být dobrou zprávou pro chudé? Jídlo, oblečení, pití a střecha nad hlavou. Díky nim máme sílu žít.

Dobrou zprávou může být cokoli, co nás posune o kousek výš. Je naším evangeliem pro chudé to, co je posouvá v životě? Pomáhá jim žít život v současném Božím království? Je naše evangelium pouze příslib do budoucna nebo máme co nabídnout i pro tento život?

Vláda Ježíšovy doby byla zkorumpovaná a potlačovala svobodu lidí. Na každé úrovni se objevovalo zneužívání moci. Mučení, netolerance a krutost byly na denním pořádku. Přesto Kristus neusiloval o reformu státního zřízení. Nebrojil proti národním konfliktům, ani nekritizoval nepřátele Izraele. Nezpochybňoval autoritu ani vládu těch, kteří byli u moci. Ježíš se vyhýbal politice a v tom byl naším vzorem. Důvodem nebyla jeho lhostejnost k těžkostem lidí, ale vědomí, že řešení není v lidské moci ani ve vnějších prostředcích. Má-li být lék účinný, musí zasáhnout každého jednotlivce a obnovit jeho srdce. (Ellen G. White: God's Amazing Grace. str. 16.2)

Zvěstujeme evangelium jenom knihou a časopisem či také oblečením a chlebem? Protože když jsem hladový, myslím na jedinou věc. Stejně jako kdokoli jiný.

 Ježíš klečící u nohou učedníků ukázal, v čem tkví velikost

Ježíš vyhlásil dobrou zvěst a ukázal nám, co evangelium znamená v praxi. Evangelium platí i v současném Boží království. A i my ho tady a teď musíme žít. "Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého." (Římanům 14,17). Izrael jen částečně ukázal, co Boží království znamená.

Televize i ostatní média se nás snaží zaujmout pomocí upoutávek. Šikovný sestřih scén nás má přimět, abychom věnovali čas seriálu, filmu nebo televiznímu pořadu. Na webových stránkách Applu si můžete prohlédnout klipy lákající na připravované filmy. Někdy se stane, že po minutě máme dost a rozhodně nemáme chuť trávit u filmu více času.

Jindy nás upoutávka tak navnadí, že očekávání je větší, než může samotný film nabídnout. Dvě minuty jsou plné akce a nápadů a my máme dojem, že si výsledný produkt nemůžeme nechat ujít. Když pak film vidíme, dojde nám, že ony dvě minuty v sobě obsahovaly vše, co stálo za vidění.

Do okamžiku Ježíšova příchodu byly upoutávky na Boží království vcelku k ničemu. Izraelci nenabídli světu poselství o Bohu, o kterého by lidé měli zájem. Upoutávka přivedla do kina minimum diváků. Jediné na čem Židům záleželo byl zákon, vlastní vyvolenost, tradice a dědictví. Chudobu a odmítnutí vysvětlovali jako Boží zavržení. To jistě nebyla dobrá zpráva pro chudé a odmítnuté. Zákon sám o sobě bez Mesiáše nestačil. Může poukázat na hřích, ale vede jen k odsouzení.

Svět zoufale čeká na dobrou zprávu a Ježíš dobrou zprávu zvěstuje. Evangelium Ježíšovo nebylo teologickým dohadováním, ale konkrétní zprávou. Zprávou z masa a kostí.

V evangeliu kolovala krev. Jedlo chléb, pilo vodu a oblékalo se. Dobrá zpráva přinášela fyzické uzdravení. Z evangelia se stalo společenství, které vše sdílelo a o všem mluvilo. Evangelium sytilo hladové, zahřívalo zmrzlé a přijímalo odmítnuté.

Dobrá zpráva z nebe se stala dobrou zprávou v životech lidí. Evangelium mluví do dneška, do každodenního života. Nejedná se o poselství "jednoho dne". Evangelium se děje TEĎ. Dnes je den, kdy zní dobrá zpráva o spravedlnosti, pokoji a svobodě. "Jednoho dne" zažijeme naplnění našich nadějí a snů. Tehdy bude ustanoveno slavné a věčné Boží království. Přesto začíná nebe tady a teď.

Evangelium je vzrušující zpráva, která nemůže nechat nikoho v klidu. Myslím, že proto se učedníci nemohli postit, když byli s Ježíšem. Věděli, že evangelium je příliš silné, aby člověk zůstal stoicky lhostejný.

Přesto se dobrá zvěst vzpříčila některým lidem v krku jako rybí kost. Dobří, náboženští lidé zvěst považovali za příliš extrémní a cizí. Nerespektovala hranice a nutila je milovat nemilovatelné.

Bůh ztratil s dobrými náboženskými lidmi trpělivost. Jejich shromáždění se mu stala ohavností a jejich bohoslužby měl plné zuby. To není novinka. Stačí se podívat do Izaiáše 1,10-17 (navzdory prvnímu dojmu zde Bůh mluví o Jeruzalému!):

"Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský.
„K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.
Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.

A znovu v Izaiášovi 58,1-10:

„Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko.
‚Proč se postíme, a nevšímáš si toho ? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak , aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána . Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“

Bůh volá svou církev, aby vyšla! Chce více než rituály, oběti, písně a bohoslužby. Chce, aby se víra odrážela hmatatelně v životě Božího lidu. Přeje si, aby se soucit projevoval skutečně a mocně.

MĚJTE VÍCE LÁSKY volá na svůj lid Hospodin.

Žádá konec přetvářky. V 1. epištole Janově 3,16-18 je zřetelně popsána funkce církve:

"Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem."

Není snadné přijmout Ježíšovu definici dané věci, protože téměř vždy je jiná než jsme zvyklí. Často podléháme klamnému dojmu, že víme, co se Kristus chystá říct. A on jen zřídka pronese očekávaná slova.

V zásadě Ježíš vyzývá své následovníky, aby se dokázali sklonit k těm, kteří jsou níže než oni, navzdory tomu, že svět kolem nich touží pouze po vzestupu.

                        Dobrá zpráva znamená nové hodnoty, nové nasměrování, nové zaměření, novou orientaci a nový životní styl. Dobrá zpráva o konkrétním pozemském Božím království není pouze duchovním poselstvím, ale novou orientací celého života.

Podobně jako když plujeme na moři i v životě potřebujeme orientační body. Při plachtění potřebujeme pevný bod na horizontu, vůči kterému si zorientujeme mapu. Jaký pevný bod používáte k orientaci svého života, pokud jde o víru?

Je nezbytné, abychom se ve vztahu k Božímu království orientovali podle něčeho hmatatelného. Něčeho z masa a kostí. Právě proto je klíčovým prvkem zdravého života v Božím království křesťanská služba. Služba je ochota pomáhat si navzájem bez nároku na odměnu. Kdybychom žili život víry bez praktických projevů soucitu, ztratili bychom správnou cestu. Království Boží by se scvrklo na prvních devět sekund, podobně jako ohňostroj v San Diegu. Potom bychom již jen čekali na finále a nudili se. To nedává smysl.

Dobrá zpráva nás vede k víře v království, které má krále.

 Dovolte mi lépe vysvětlit, co mám na mysli:

Mnozí křesťané nesprávně chápou Ježíšův příchod na Zemi, jako pouze záchrannu misi. V již dříve citovaných textech jsme viděli, že přišel pro něco víc než naše duchovní spasení. Přišel založit Boží království. Ellen Whiteová popisuje začátek Ježíšovy služby popsaný v Lukáši 4,18-21 takto:

Ježíš stanul před lidem jako živoucí vykladač proroctví, jež mluvila o něm. Když vysvětloval slova, která přečetl, mluvil Ježíš o Mesiáši jako o vysvoboditeli utiskovaných a zajatých a lékaři sužovaných, jenž vrací slepým zrak a zjevuje světu světlo pravdy. Ježíšovo působivé podání a udivující obsah jeho slov vyvolaly v posluchačích tak silné vzrušení, jaké dosud nikdy nepocítili. Příval Božského vlivu strhl všechny přehrady; uzřeli neviditelného jako kdysi Mojžíš. Když do jejich srdcí vstoupil Duch svatý, odpověděli vroucím amen a chválou Hospodina." (Touha věků 158).

Během staletí se až příliš často stávalo, že společenství víry ztratilo ze zřetele své poslání. Křesťané zúžili chápání Krista na čistě intelektuální bázi a soucit kamsi vymizel. Boží království je království soucitu. Vždy bylo a vždy bude.

Jakub jasně říká: "Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa." (1,27).

Do království soucitu jsme zváni. Království soucitu máme vyjadřovat. Proto musíme přijmout za své zásady království i jeho životní styl. To je krásná věc.

Mnozí věří v království soucitu a pracují v něm aktivně. Často ovšem odmítají přijmout za své, že království má krále. Křesťanství musí ukázat, že se nejedná pouze o dobrý návod na život nebo systematický projev soucitu se světem.

V ideálním případě věříme v království a respektujeme a uctíváme jeho krále.

Druhý extrém jsou křesťané, kteří přijímají krále, ale odmítají se podílet na životě království. Přijali v srdci milost, ale nikdy neproměnili svou víru v něco hmatatelného a konkrétního. Přijali Ježíše jako svého zachránce, ale odmítají ho přijmout jako Pána. Jsou pokřtěni vodou a očištěni od svých dřívějších hříchů. Chybí jim vzkříšení skrze moc Ducha svatého do nového života v Božím království.

Takoví lidé nemají co dělat a nevědí, kam jít. Svůj čas tráví tím, že místo svých hříchů, řeší hříchy druhých lidí.

Kéž bychom stejnou energii vložili do snahy být praktickým vyjádřením Krista ve světě.

Pokud víře hrozí, že se stane pouhým filozofickým systémem, nejlepším lékem je zapojení se do praktické křesťanské služby.

Tuto myšlenku dobře ilustrují dva příběhy:

Dostal jsem v emailu vyprávění o skupině obchodníků, která se účastnila veletrhu mimo město. Na cestě zpět jen tak tak stíhali své letadlo a jeden z nich srazil stolek s jablky, když probíhali odletovou halou k bráně.

Řítili se dál a jablka se mezitím rozkutálela po celém letišti. Letadlo stihli na poslední chvíli. Jeden z nich pocítil výčitky svědomí a vrátil se k dívce, jejíž stolek porazili. Zavolal na kolegy, aby manželce dali vědět, že poletí dalším letadlem.

Vrátil se do terminálu s rozkutálenými jablky. Zaplavil ho pocit úlevy, že se rozhodl správně, protože dívka byla nevidomá. Plakala a slzy zoufalství se jí kutálely po tvářích. Zároveň bezmocně hmatala kolem sebe a snažila se najít co nejvíce ztracených jablek. Lidé kolem spěchali a nikdo si jí nevšímal.

Obchodník pokleknul a začal sbírat rozkutálené ovoce, ukládat ho zpět na stolek a rovnat, aby vše vypadalo jako předtím. Jak bral jednotlivá jablka do rukou, všímal si, že jsou často potlučená a nakřáplá. Když sebral poslední, otevřel peněženku a oslovil dívku: "Stačilo by těchto 40 dolarů za škodu, kterou jsme udělali? Jste v pořádku?"

Dívka v pláči přikývla. Obchodník dodal: "Doufám, že jsme vám nezkazili den úplně." Pak se otočil a odcházel. Zmatená dívka na něj zavolala: "Pane..."

Otočil se a pohlédl jí do nevidoucích očí.

"Jste Ježíš?"

Zarazil se a přemýšlel. Pomalu vykročil směrem k bráně, odkud bude odlétat jeho pozdější spoj. Otázka mu stále zněla v uších: "Jste Ježíš?"

Další příběh:

             Jednoho dne se Abraham Lincoln ocitl na trhu s otroky. Pohnut soucitem rozhodl se koupit mladou černošskou dívku. Z trhu odcházel se svým novým "majetkem". Dívka vypadala rozhněvaně. Očekávala, že se stala majetkem dalšího bělošského otrokáře, který ji bude zneužívat. Po několika krocích se k ní Lincoln obrátil a prohlásil: "Jsi volná."

"Co tím myslíte," nechápala dívka.

"Myslím, že jsi volná."

"Znamená to, že mohu být, kým chci?"

"Ano, můžeš být, kým chceš."

"Znamená to, že můžu říkat, co chci?"

"Ano, můžeš říkat, co chceš."

"Znamená to, že můžu jít, kam chci?"

"Ano, můžeš jít, kam chceš."

"Potom," pokračovala dívka, "půjdu s vámi."

Druhý příběh jsem vyprávěl proto, aby byla jasná jedna věc. Když se s Ježíšem setkáte, už s ním zůstanete.

Dospěli jsme k mylnému přesvědčení, že naše ortodoxie (správná víra) automaticky znamená, že jsme součástí Božího království. Naneštěstí zapomínáme, že je naše ortopraxe (správné konání) je to, co děláme v království.

Je naše víra podobná postoji diváků, kteří čekali na finále v San Diegu? Stali jsme se znuděnou, zklamanou a statickou církví? Čekáme na druhý příchod a nevšímáme si těch, kteří trpí?

Pro adventisty sedmého dne je král a ten vládne svému králoství.

Není povinností církve, aby udělala vaši práci za vás. Církev pouze vytváří možnosti, kde se můžete zapojit.

             Církev je tu proto, abyste mohli žít své zapálení pro víru.

Služba je zásadní součástí života v Božím království.

Bohoslužba by měla být časem, kdy se sejdeme a oslavujeme Boha za chvíle, kdy jsme mohli o něm svědčit a sloužit společnosti.

Jenže příliš dlouho se církev soustředí na bohoslužbu jako na samotný vrchol celého týdne. Budou pronesena velká slova, vyslechneme úžasnou hudbu. Na vyjádření vděčnosti Bohu za každý týden, rok i vteřinu, kterou můžeme prožít v jeho království.

Budeme-li sedět a nic nedělat, Bůh nebude přítomen mezi námi.

Španělský filozof Miguel de Unamuno popisoval římský akvadukt ve městě Segovia v jeho rodném Španělsku. 18 století dopravoval vodu z hor do horkého a vyprahlého města. 60 generací lidí využívalo jeho proud. Pak přišla naše generace a řekla: "Tento akvadukt je příliš vzácná památka. Je třeba ho zachovat jako muzejní exponát i pro další generace. Není možné ho dále využívat."

Zavedl se moderní vodovod a vodu do města přivádějí kovové trubky. Starověké kameny zažívají zasloužený odpočinek. Jenže slunce pražící na vyschlou maltu má ničivý účinek. Pojivo se začalo drolit a kameny odpadávat. Staletí služby nenadělaly tolik škody jako pár let nečinnosti.

Podobně se povede i církvi, která neinvestuje do služby pro druhé.

"Slavný houslista Nicolo Paganini věnoval své famózní housle svému rodnému Janovu. Jedinou podmínkou Paganiniho bylo, že na nástroj již nikdo nesmí zahrát. Podmínka to byla velice nešťastná, protože dřevo, z něhož byly housle vyrobeny, vyžaduje pravidlené využívání. Jakmile se na nástroj nehraje, začne se dřevo rozkládat. Jedinečné housle produkující sladký zvuk prožral červotoč a dnes mohou sloužit pouze jako Paganiniho relikt. Zničený nástroj je připomínkou toho, že pokud život ztratí rozměr služby druhým, ztratí zároveň smysl." (Bits & Pieces, 5. června 1992).

Opravdu existuje království a má krále. V Lukášově evangeliu 4. kapitole dal král jasně najevo, co je pro něj důležité. Je logické, že i nám musí jít o stejné věci, o které šlo Ježíši: "milosrdenství, spravedlnost, soucit, pravdu a uzdravení. Pokud je naše sboru budou hledat, budou plné lidí.
zobrazit více zobrazit méně

Modlitební týden mládeže 2014 – Fero Kolesár

Modlitební týden mládeže 2014 – Fero Kolesár

Modlitební týden mládeže 2014 – Petr Adame

Modlitební týden mládeže 2014 – Petr Adame

Modlitební týden mládeže 2014 – Vašek Vondrášek

Modlitební týden mládeže 2014 – Vašek Vondrášek

Další díly

Modlitební týden mládeže 2014 – Petr Húšť

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Sobota - Boží království – Již je zde

Marek 1,14-15

Žijeme v bláznivém vesmíru plném protikladů. V celém světě je patrný boj, který se vede kolem nás i v nás. Síly dobra a zla bojují o lidské srdce a pozemské věci. Země je krvavým bitevním polem plným zákopů a zničených domovů, sporů a zemětřesení, chudoby a úzkosti, zničených deštných pralesů a lidského zneužívání.

Na obzoru je něco lepšího. Ježíš brzy přijde a vše učiní nové. "Máme naději, která je v našich srdcích živá. Naději na příchod Pána." Až nastane den Ježíšova návratu, Bůh stvoří vše nové a nic ho nezastaví. Veškerý chaos nahradí řád a veškerý konflikt nahradí soulad. Přijde nebe. Haleluja!

Ovšem do té doby... musíme žít zde. Žijeme mezi dokonalou rajskou zahradou a budoucí zahradou nového stvoření. Toužíme po nebi, ale nohama stojíme pevně na špinavé zemi plné konfliktů.

Kéž bychom mohli mít nebe zde na zemi. Je to možné? Mohl by nám poslat Bůh kousek nebe o něco dříve, abychom ho mohli užít tady a teď? Představte si, že by nebe začalo už tady. Kdo by na takovou nabídku mohl říct "ne"? Proto v modlitbě Páně říkáme: "Přijď království tvé jako v nebi tak i na zemi." Kdybychom tak mohli žít v nebi už teď...

Dobrou zprávou je, že... Moment, nepředbíhejme. Nechám samotného Ježíše, aby vám vysvětlil, o co jde. Otevřete si se mnou Marka 1,14-15 a poslouchejte, co vám Ježíš chce říci: " Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Ježíš kázal, zvěstoval a oznamoval evangelium, tj. dobrou zprávu. A jaká byla ta zpráva? "Naplnil se čas" a "příblížilo se královstvé Boží." Evangelium roku 30 je stejné jako dnes. "Naplnil se čas" a "příblížilo se království Boží."

Ježíš řekl, že se naplnil čas. Jaké hodinky asi nosil? Římské rolexky z prvního století? Možná se podíval na mobil, než pronesl tuto větu? Neměl na mysli čas, který nám říká, že už musíme na další hodinu nebo okamžik, kdy už opravdu musíte ráno vstát, protože jste zmáčkli snooze třikrát za sebou a počtvrté by vám ujel autobus. Čas o kterém mluví Ježíš, je čas protkaný nadějí, který Bůh určil před mnoha věky a který posouvá plán vykoupení. Jedná se o prorocký čas.

Odpočítávání prorockého času se spustilo v okamžiku, kdy se Adam s Evou zakousli do zakázaného ovoce a otevřeli tím svět temnotě. V znesvěcené zahradě Eden slíbil Bůh Evě, že její potomek zničí nepřítele - Satana (Genesis 3,15). Když Eva otěhotněla, doufala, že přijde naplnění Božího slibu, ale správný čas ještě nepřišel. Během další historie Bůh znovu a znovu opakoval svůj prvotní slib. Připomínal lidem, že přijde dítě, které zachrání svět. Připomínal, že Bůh bude pobývat s lidmi. Připomínal, že přijde chvíle, kdy bude Bůh znovu králem. Připomínal, že přijde pokoj a dostatek a uzdravení a věčný život.

Ta chvíle nepřišla za života Abrahama. Nepřišla ani za života Mojžíše. Nedočkal se jí David a ani prorok Izaiáš neměl to štěstí. Za života Daniela se čas nenaplnil a nestalo se tak ani v době proroka Malachiáše.

Když se čas naplnil, Bůh poslal svého syna na svět. "Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy" (Gal 4,4). Panna počala a narodilo se dítě. Bylo chudé, pokorné, ale dokonalé. Z děťátka vyrostl muž, Ježíš, a začal zvěstovat lidem: "Naplnil se čas!" Čas se naplnil. Naděje všech dějin a touha všech lidí od Evy po Marii byla naplněna. Přišel a jeho jméno bylo Immanuel - "Bůh s námi" a Ježíš - "Záchrana". Naplnil se čas! Moudrost mudrců a slova proroků byla naplněna. Naplnil se čas. V Ježíši Bůh naplnil všechny své předchozí sliby. Slíbil, že bude lidem blízko a nebude netečný. Slíbil, že se ujme vlády jako král. Krása i dobrota Božího království byly do této chvíle pouze zaslíbeny. Čas se naplnil. V Ježíši byly sliby splněny. Boží království se přiblížilo. Je nadosah.

Boží království se přiblížilo. Satan je v Bibli popisován jako vládce tohoto světa, bůh přítomného věku. Uzurpuje si Ježíšův nárok na královský trůn od okamžiku, kdy se k němu přiklonili naši prarodiče Adam s Evou. Soucitný a laskavý Hospodin měl připraven plán, jak lidi zachránit. V pravý čas vstoupil do našeho světa, aby nám otevřel oči a my mohli zahlédnout realitu nebeského království a dokonce do něj i vstoupit. "Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím." (2. Kor 4,4). Když Ježíš přišel, zahlédli jsme na zemi záblesk nebe. Boží království se prolomilo do naší reality. V Ježíši se přiblížilo Boží království.

Je pochopitelné, že člověk, který zaslechne zvěst o Božím království, chce znát další detaily. Jaké vlastně je? Podobá se něčemu, co známe? Marek nám nenabízí exaktní popis. Neanalyzuje Boží království jako nezúčastněný vědec. Je geniální, že nám nevypráví o Božím království, ale píše své evangelium, aby nám ukázal, jaké je.

Stačí dívat se na Ježíše a pochopíme, jaké je Boží království.

V první kapitole, ve verších 16-20, Ježíš povolává Šimona, Ondřeje, Jakuba a Jana. Začíná budovat skupinu, která je od počátku zaměřena na pomoc svému okolí. „ Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.'
Ihned opustili sítě a šli za ním." (Marek 1,17-18).

Ve dvacátém verši Ježíš vyučuje ty, kteří se shromáždili v synagóze.

Ve verších 21-26 vyhání Ježíš démona.

Ve verších 29-31 léčí Šimonovu tchýni ze smrtelné horečky.

Ve verších 32-34 Ježíš léčí nemocné a posedlé démony.

Ve verši 35 Marek popisuje, jak Ježíš vstal brzy ráno a na modlitbě se spojil s Bohem. Následuje další cestování, učení, kázání a uzdravování.

V druhé kapitole Ježíš veřejně odpouští hříchy ochrnutému muži a vzápětí ho uzdravuje. Oslovuje pohrdaného celníka a večeří s vyvrhely města. Posléze vyhlašuje, že sobota "je učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu" a že on sám "je Pánem dokonce i nad sobotou".

Ve 3. kapitole uzdravuje a ukazuje, že uzdravení je vlastním smyslem soboty. Následuje poslání učedníků kázat evangelium a vyhánět démony.

V další kapitole znovu Ježíš vyučuje a vysvětluje lidem, jaké je tajemství Božího království. Není podobné lidským říším. Není v něm násilí ani nesvoboda. Lidé se o něj dělí a ono roste a šíří se Boží mocí. Byť začíná v malém, nakonec je obrovské.

Marek nám ukazuje, jak se projevuje moc království. Ve čtvrté kapitole Ježíš utišuje bouři. Několika slovy dokáže ztišit vítr a ovládnout běsnící živel. Ježíš je pánem přírody. V páté kapitole Marek vypráví, jak Ježíš zachránil ztraceného muže posedlého množstvím démonů. Silou svého slova osvobodil postiženého člověka a přemohl zlo v něm. Ježíš je pánem duchovního světa. Poté Kristus uzdravuje ženu nemocnou více než dvanáct let nevyléčitenou chorobou. Ježíš je pánem nad nemocemi. A poté vzkřísí z mrtvých dvanáctiletou dívku. Vrátí jí do života a do náruče rodičů. Ježíš je pánem smrti.

Ježíš nám ukazuje, jak se kolem něj děje Boží království. Jaké je? Společné, pro druhé, svobodné od moci zla. Království Boží nabízí uzdravení nemocí, odpuštění hříchů, pravdu i prožití soboty. V království Božím jsme svobodni od strachu a získáváme naději silnější než bolest a smrt. Boží království znamená společenství s Bohem. V něm společně večeříme s hříšníky. V Ježíši se království Boží přiblížilo.  Do pozemské reality zazářil kousek nebe. Boží dimenze se prolomila do pozemské reality. Nebe už začalo. "Naplnil se čas. Přiblížilo se království Boží."

Bylo by úžasné, kdybychom mohli prožívat nebe už tady. ... Ale vždyť můžeme. V Ježíši se nebe děje tady a teď.

Jak ho můžeme prožívat? Ježíš nám to říká: "Naplnil se čas," řekl. "Přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu." (Marek 1,15). Jak žít život Božího království? Je potřeba činit pokání a věřit evangeliu.

Bůh promlouvá k lidem zvláště v době, kdy naše naděje a sny v pozemské věci leží v troskách. Skrze Ducha svatého nás vybízí, abychom zvážili jeho nabídku a otevírá nám oči, které oslepil 'bůh tohoto věku'. Ve světle Kristovy dobroty vidíme zlo v nás. Nezbývá nám než se spolehnout na jeho milost. Prosíme o pokání a on nám ho dává. Pokání přináší změnu myšlení, změnu srdce a změnu života. Pokání znamená odvrácení se od hříchu a přiklonění se k Bohu. Nechodíme podle své vůle, ale podle vůle Boží. Naše plány vytváří Ježíš, náš Pán. Křtem vody jsme očištěni a křtem Duchem svatým jsme proměněni a dostáváme sílu. V té chvíli vstupujeme do nového života v Božím království.

Někdy podlehneme klamnému dojmu, že je třeba nejprve se kát, a poté můžeme přijít ke Kristu. Říkáme si: "Nejdřív se musím kát ze svých hříchů a napravit se, a teprve POTOM se mohu obrátit k Ježíši a přijmout jeho milost." Neexistuje horší představa. Pokání není překážka, která stojí mezi hříšným člověkem a Bohem. Nemusíme jí přelézt, abychom se dostali k Ježíši. V žádném případě! Pokání je dar, který získáváme od Boha. Nejprve je třeba přijít k Ježíši, abychom pokání mohli přijmout. "Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." (Matouš 11,28). Pojďme k Ježíši, my, kteří se namáháme a jsme obtíženi břemeny a poprosme ho o dar pokání. "Kéž své hříchy vidíme jako ty, Ježíši. Kéž vidíme krásu tvé svatosti. Dej nám pokání."

Jak můžeme vstoupit do nebe, které Ježíš přinesl na zem? Představte si království Boží jako vojenskou mapu území nepřítele se síti menších či větších předsunutých základen v jeho týlu. V každé základně můžete najít skvělé věci. Vynikající jídlo, vřelé vztahy, uzdravení, klid a radost. Slyšíme zvuky zevnitř a toužíme vejít. Ženeme se do dveří. V uších nám zní smích a radost. Na jazyku téměř cítíme mandlové croissanty servírované uvnitř. Jenže ve dveřích se zastavíme.

"Co se děje? Proč nemohu vejít?"

"Příteli, nežli vstoupíš, musíš odložit své zbraně."

Pokání je aktem, ve kterém se vzdáváme svých zbraní. Skláníme svá vzpurná srdce před Králem a vzdáváme se domnělých práv, na kterých jsme lpěli. Obratem dostáváme jeho nejlepší dary.

"Naplnil se čas," zvolal Ježíš, "přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu."

Druhou podmínkou pro vstup do Božího království na zemi je víra v evangelium. Musíme důvěřovat Ježíšovu poselství. Věřit a důvěřovat. To zní snadno, že? A snadné to je! Uvěřte a důvěřujte Ježíšovým slovům a můžete prožívat nebe na zemi. Jakmile vložíme svou důvěru do rukou Boha Otce, Syna i Ducha svatého, otevíráme jim svůj život, do kterého oni vcházejí hlubokým a smysluplným způsobem. V samotě nacházíme blízkost. V neklidu nacházíme pokoj. V prázdnotě nacházíme plnost. Ve zmatku nacházíme smysl. V nemoci nacházíme uzdravení. V omylu nacházíme pravdu. V sobectví nacházíme lásku. V zoufalství nacházíme naději.

"Naplnil se čas," zvolal Ježíš, "přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu." V Ježíši začalo nebe tady a teď. Vzdáváme se hříchu a držíme se Krista, protože skrze něho vstupujeme do nebe teď i v budoucnosti. V něm je Boží cesta. V něm je světlo. V Ježíši začalo nebe.

V knize Touha věků inspirovaná autorka Ellen Whiteová napsala: "Jestliže skrze Krista dojdeme odpočinku, začíná nám nebe zde. Když odpovíme na jeho pozvání: 'Přijďte, učte se ode mne,' tím, že přijdeme, pak pro nás začíná věčný život. Nebe je ustavičné přibližování se Bohu skrze Krista. Čím déle jsme v nebeské blaženosti, tím více slávy se pro nás otvírá; a čím lépe poznáváme Boha, tím větší bude naše štěstí. Kráčíme-li s Ježíšem v tomto životě, smíme být naplněni jeho láskou, blaženi jeho přítomností. Vše, co naše lidská přirozenost může přijmout, smíme přijmout již zde na zemi." (Touha věků, str. 231).

Úžasné! Pro ty, kdo věří Ježíšovu poselství, začíná věčný život už tady. Jakmile se Ježíš vrátí a obnoví zemi, bude náš život o třídu lepší. Potom se země stane Božím domovem a my budeme žít v jeho světle. Dnes si ani nedokážeme představit neuvěřitelnou radost, kterou budeme prožívat v Novém Jeruzalémě. Život na nové zemi bude jednoduše báječný. Věčný život bude naplnění touhy našeho srdce a ještě mnohem víc! Navíc nemusíme čekat, abychom mohli prožívat nebeskou realitu. Její předchuť můžeme okusit již zde. Právě teď můžete být v nebi. Nebe je v poznání Ježíše, cestě s ním a víře v jeho poselství. Nebe již začalo.

Mé kázání je dlouhé, ale Ježíš byl stručný: "Naplnil se čas," zvolal Ježíš, "přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu." Věříte? Vstoupíte do jeho království? Odložíte své zbraně a navážete s Kristem vztah? Modlím se, aby vaše odpověď zněla 'ano'.

Ztrápený vesmír plný bolesti, ve kterém žijeme, potřebuje lidi, kteří odpoví kladně. Kolem nás je mnoho zraněných bytostí, žijících ve zmatku, zlomených hříchem a obtížených zoufalstvím. Svět je plný jedinců spoutaných nepřítelem a ztracených. Oni potřebují říci Ježíši 'ano' a stát se občany jeho království. I oni potřebují pomoc na cestě do nebe tady a teď.

Když čteme příběh Ježíšova života, vidíme království činu. Jeho říše je společná, plná péče o druhé i svobodná od moci zla. Království Boží nabízí uzdravení nemocí, odpuštění hříchů, pravdu i prožití soboty. V království Božím jsme svobodni od strachu a získáváme naději silnější než bolest a smrt. Boží království znamená společenství s Bohem. V něm společně večeříme s hříšníky.

"Ježíšovy skutky potvrdily nejen jeho mesiášský nárok, ale ukazovaly povahu jeho království. ... Boží království tkví v nenásilném inspirování skrze slovo, vnitřní práci Ducha svatého, společenství duše s tím, který je život. Největším projevem jeho moci je lidská povaha přetvořená k dokonalosti Kristova charakteru...." (God's Amazing Grace, strana 16.5, Ellen Whiteová).

Žijte svůj život tak, aby v něm druzí lidé viděli království v akci. Boží království je společné, plná péče o druhé, svobodné od moci zla. Nabízí uzdravení nemocí, odpuštění hříchů, pravdu i prožití soboty. V království Božím jsme svobodni od strachu a získáváme naději silnější než bolest a smrt. Boží království znamená společenství s Bohem. V něm společně večeříme s hříšníky.

Jednoho dne, který není daleko, se Ježíš vrátí, aby dokončil, co začal. Objeví se na nebi a ozve se troubení archanděla. Vzkřísí mrtvé, kteří mu důvěřovali a ti ho uvítají společně s věřícími, kteří budou v té době žít na zemi. Satana spoutá na Zemi na tisíc let, během kterých budou všichni věřící žít v nebesích. Skrze Boží moudrost budou poznávat spravedlnost jeho soudu. Na konci milénia Ježíš sestoupí, aby očistil Zemi a obnovil ji. Když Ježíš se svými anděli vstoupí na Zemi, postaví se proti němu ti, kdo odmítli Boha a připojili se k ďáblovi. Společně se budou snažit překazit Boží snahu očistit planetu. Nakonec zemřou v ohni a Bůh Zemi přetvoří na náš trvalý domov. "A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“" (Zjevení 21,1-4). V nebi bude radost. Úžasná radost!

Do té doby, a na to nesmíme zapomínat, můžeme žít v nebi i zde na zemi. Kdo by odmítl nabídku Božího království, neodložil zbraně a nevstoupil? Čas se naplnil. Boží království se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte evangeliu!



zobrazit více

Modlitební týden mládeže 2014 - Alan Chlebek

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Neděle - Boží království – Bajka, pohádka nebo realita

Matouš 11,4-5; Filipským 3,4-8

Víte, že se v roce 2011 odehrála na konci dubna jedna z největších událostí v dějinách? Jsem si jist, že se jedná o moment, který si pamatuje téměř každý. Za dvacet let o něm budeme mluvit slovy: "Pamatujete si, kde jste byli, když...?"

O jakou událost se jedná? V dubnu roku 2011 uzavřeli manželství princ William, vévoda z Cambridge a Catherine Elizabeth Middleton. Královská svatba přilákala k televizím největším množství diváků v dějinách, podobně jako svatba Williamových rodičů v 80. letech. Podle statistik obřad vidělo 2,5 miliardy lidí, tedy přibližně 35% světové populace, tj. každý třetí člověk na Zemi.

Je bezpochyby zajímavé ptát se, co bylo na téhle svatbě tak zvláštní, že přilákala tak masovou pozornost. Přemýšlel jsem o tom několik týdnů a dospěl k názoru, že jednoduše toužíme žít život v pohádce. Uvnitř hluboko v sobě máme zapsanou touhu žít jiný příběh než žijeme. Každý z nás někdy v životě toužil být součástí fantazijního světa. C.S.Lewis napsal: "Pokud máme v srdci touhu, kterou nemůže uspokojit nic z tohoto světa, může to znamenat jedinou věc. Máme žít ve světě jiném."

Když jsme byli dětmi, věřili jsme v jiné světy a jiné příběhy, které nazýváme pohádkami. Naučný slovník definuje pohádku jako "příběh (pro děti), v němž vystupují nadpřirozené bytosti a síly. Příběh, ve kterém nepravděpodobné okolnosti vyústí ve šťastný konec."

Kdysi jsem věřil různým pohádkám. Věřil jsem v Santa Clause i zoubkovou vílu. Nakonec jsem vyrostl a přestal pohádkám věřit. Dnes vím, jak to ve skutečnosti je. Mám vzdělání. Dva univerzitní tituly a roky praxe mne naučily, že pohádkové konce ve světě jednoduše nenajdeme. Nikdo nežije šťastně až do smrti. Stačí věnovat čtvrt hodiny zprávám a dozvíte se, jaký je svět. Plný hladomoru, nemocí, sexuálních zločinů, přírodních katastrof, terorizmu nebo rozvodů. Svět je vlastně ošklivé místo a pohádky z dětství v něm nemají místo.

Je zajímavé, že rád čtu svým dětem biblické příběhy. Chci, aby znaly skutečné hrdiny a snily skutečné sny. Když čteme o biblických postavách, často se mi stane, že se zasním. Doufám. Bojím. Přistihnu se při tom, že toužím, aby existoval život, kde budou lidé žít šťastně. A zároveň se bojím, že mé děti už v sobě tuto naději mít nebudou.

Budu vám dnes vyprávět dva příběhy. První bude o reálném světě. Budu vyprávět o životě, který žijeme. O životě, který je stereotypní, plný stresu a opakovaných zklamání. Chci vám říct o bolesti, která je v životě trvale přítomná. Budu vyprávět ještě druhý příběh. Tento příběh je o jiné realitě, která z jistého úhlu pohledu zní velmi pohádkově. Přesto věřím, že stojí za to se o ní dozvědět, protože i ona je pravdivá. Doufám, přeji si a modlím se, aby vám oba příběhy otevřely oči a vy jste zvolili život v jiné realitě. Budeme jí říkat "Příběh o království."

Každý nakonec dospěje do chvíle, kdy zemře jeho víra v pohádky. Něco nebo někdo nám je ukradne. Je to chvíle, kdy se rozvedou rodiče, zemře blízký přítel nebo nám učitel oznámí, že nejsme dost talentovaní, abychom si vydělali na chleba jako umělci. Možná je to okamžik, kdy se dozvíme svou  diagnózu. Nebo jednoduše dospějeme a získáme vzdělání. Ať už jste víru v pohádky ztratili jakkoli, jistě se to stalo. Většina z nás na takovou ztrátu reaguje tak, že se snažíme prožít život co nejlépe. Zámky a koně vyměníme za sportovní auta a rodinné domy. Získáváme vzdělání, abych si dokázali vlastní hodnotu a kupujeme si zábavné hračky pro dospělé, abychom zahnali prázdnotu uvnitř. Lidé umrtvují svou duši řadou nesmyslných vztahů, skutečných či virtuálních, aby alespoň na chvíli zažili iluzi intimity. Jsou takoví, kteří se plně oddají náboženství a chtějí v něm najít "dokonalý život". Alespoň naoko. Hledáme dokonalého partnera a toužíme mít dokonalou rodinu s dokonalými 2,5 dětmi. Přesvědčili nás, že když se budeme dost snažit, chovat se dobře a pracovat dlouho, objevíme smysl života.

Průzkum mezi čerstvými studenty univerzit z roku 2012 ukazuje, že 78,1 procent považuje za nejdůležitější věc v životě "být finančně zajištěn".

Chyba netkví v tom, že je někdo finančně zajištěn a má materální dostatek. Chyba je v nás. Ztratili jsme víru v příběh o království a najednou nevíme, co je v životě důležité. Hledáme smysl na místech, která jsou nesmyslná. Klademe si zásadní otázky jako: Kdo jsem? Proč tu jsem? Jaký je smysl života? Ovšem odpovědi, které dostáváme nás zanechávají prázdné. Co když se nám podaří dosáhnout v životě všeho, o čem jsme snili a na konci cesty zůstáváme stejně prázdní?

Tom Brady, quarterback hrající za New England Patriots, je muž s nejvyšším příjmem v americkém fotbalu. V jednom interview prohlásil: "Mám tři prsteny pro vítěze Super Bowlu a přesto mám neodbytný pocit, že bych měl najít něco většího. Mnoho lidí řekne: "Není možné mít víc, než má on." Mají za to, že jsem naplnil svůj sen, svůj cíl, svůj život. Já si myslím, že musí být ještě něco víc. Tohle není, nemůže být, všechno." (Interview pro televizi CBS).

Brad Pitt jednou dostal otázku, jaké to je žít americký sen a odpověděl: "Vím, že tohle všechno má být důležité. Auto, dům a všechno ostatní, co považujeme za úspěch. Jenže jak to, že čím víc toho máme, tím víc je mezi námi bezmoci, izolace, zoufalství a samoty? Pokud vás zajímá můj názor, tak bych řekl, ať se na všechno vykašleme a hledáme něco jiného. Dnes jsem si jistý, že míříme do slepé uličky, dusíme své duše a pošlapáváme svou duchovní podstatu. To nechci." (časopis Rolling Stone)

Co když realita, kterou vidíme svýma očima, není opravdová? Co když se za hladomorem, nemocemi, nesmyslností a bolestí skrývá jiný příběh? Co když je život, který žijeme jenom faleš, trik, lež a prokletí? Co když je odpovědí na naše hledání jiný příběh - příběh o království?

Příběh o království pochází ze staré knihy. Patří mezi nejkontroverznější knihy, které kdy spatřily světlo světa. Někteří by ji označili za sbírku pohádek z "jiného světa", plnou naivních a nerealistických výroků. Někteří lidé se považují za příliš chytré a vzdělané, než aby věřili takovým nesmyslům. Robert Ingersoll, spisovatel a agnostik žijící v 19. století ji označil za "bajku, obscénnost, humbuk, lež a hloupost." Slavný herec Sir Ian McKellan prohlásil, že "Vždycky jsem měl za to, že na začátku (této knihy) by mělo být varování, že se jedná o beletrii, ne literaturu faktu." Na druhou stranu jsou stovky tisíc lidí, kteří položili svůj život, aby se příběh této knihy neztratil a získávala ho další a další generace již tisíce let. U žádné jiné knihy nebylo vynaloženo tolik úsilí na její uchování. Mnozí lidé po celém světě věří, že tato kniha je více než pohádka. Mají za to, že skrývá tajemství smyslu života.

Dovolte mi, abych vám vyprávěl zhuštěný příběh této knihy.

Bylo nebylo, žil v zemi temnoty stvořitel plný lásky, který se chtěl s někým podělit. Stvořil proto světlo a život. Otevřel ústa a objevil se svět. Nakonec stvořil i své nejmilovanější stvoření a nazval ho člověkem. Lidé v sobě nesli jeho obraz, jako muže a ženu je stvořil. První lidé dostali úžasný, byť riskantní dar. Mohli se svobodně rozhodovat a zvolit si život se stvořitelem nebo bez něj. Život byl skvělý a plný lásky. Vše dávalo smysl, dokud se na scéně neobjevil had. Lhal lidem a přiměl je, aby pochybovali o stvořitelových úmyslech. Lidé začali pochybovat o stvořitelově dobrotě, a proto jedli ovoce, které bylo na povrchu lákavé, ale uvnitř hořké. Svým činem přivedli na zemi i na sebe kletbu. Kletba přinesla bolest, trápení, těžkosti, nemoci, odmítnutí a smrt. Blízkost stvořitele v zahradě byla ztracena. Ráj byl ztracen. Navzdory všemu stvořitel své stvoření neopustil. Nikdy. Miloval je. Stvoření bylo neschopné se samo osvobodit z účinků kletby. Nakonec se rozhodl udělat ještě úžasnější věc, než byl dar svobodné vůle.V pravou chvíli přišel sám na zemi a stal se jedním z lidí. Vzdal se ráje, obětoval vlastní život, aby nám mohl vyprávět nový příběh.

"Když Bůh dal světu svého syna, věnoval lidem poklad, který má věčnou hodnotu. Veškeré lidské jmění ve srování s ním bledne. Kristus přišel na zemi a věnoval lidem lásku věčnosti. Je naším pokladem, že díky spojení s ním, můžeme získat a projevovat tuto lásku." (God's Amazing Grace, 16.6)

Čtyři evangelia, a v tom se shodují i soudobí teologové, popisují jako hlavní téma Ježíšova kázání příchod Božího království. V Novém zákoně se o Božím království mluví více než 120krát a většinou se jedná o přímé Ježíšovy výroky. Ježíš mluvil o třech královstvích. První je království tohoto světa. Druhé je království, které máme na dosah, je v našem středu. Poslední království je to, které přijde. O prvním z nich jsme již mluvili a víme, co nabízí. Chci vám vyprávět o království, které je již tady, protože ono je ochutnávkou království, které přijde.

Jaké je toto království? Není takové, jaké byste očekávali. Bůh je Bohem převapivým. Zjevuje se neobvyklým způsobem, třeba jako hořící keř, šepot, mluvící osel, chlapec s prakem, miminko v jesličkách, tesař nebo jako kříž. Bůh miluje překvapení. Abychom zahlédli království, musíme se nejprve změnit. Musíme, jak říká Ježíš, činit pokání.

Ježíš své působení začal slovy: "Čiňte pokání, neboť království Boží (tedy Bůh) je blízko." Mnozí z nás slyšeli, že pokání znamená obrácení nebo změnu a tradičně ho chápeme jako odvrácení se od hříchu. To je pravda, ale řecké slovo pro pokání, metanoó, podobně jako mnohá jiná řecká slova, má více významů. Metanoó znamená také odlišné myšlení. Jinými slovy nás Ježíš vyzývá, abychom začali jinak přemýšlet, protože království Boží je blízko.

Pokání je spojené s vírou a v evangeliích se o něm mluví, jako o nutné podmínce spasení. Pavel kázal pokání. Řekl: "Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách. Naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista." (Skutky 20,20-21). "Bez pokání není spasení" (Ellen Whiteová, Selected Messages, svazek 1, strana 365.2).

Ve změně myšlení je síla. Existuje obchodní společnost, která se díky svému sloganu "Think Different" dostala z hranice bankrotu a stala se jednou z nejúspěšnějších firem světa. Byla jedinou firmou, která během nedávné recese neztratila hodnotu. Její jméno? Apple.

Pokud se chceme otevřít realitě Božího království, musíme myslet jinak. Ale jak? Jak myslet? I na tuto otázku Ježíš odpovídá. Jednou byl obklopen skupinou vzdělanců a učedníků a prohlásil: "Amen, říkám vám, že jestli se neobrátíte a nebudete jako malé děti, vůbec do nebeského království nevejdete." Proč musíme být jako děti? Vždyť nám dalo tolik práce, abychom vyrostli a stali se dospělými. Můj názor je ten, že Ježíš zde mluví o dětské schopnosti snít, představovat si a věřit v nemožné. Ježíš chce, abychom jako děti věřili, že pohádky opravdu existují.

Zvu vás na cestu do Božího království. Zkusme společně přemýšlet jinak, jako děti, o realitě království nebeského. Jak vlastně Ježíš království popisuje?

Nejzřetelnější popis království Božího obsahuje Ježíšova odpověď Janovým učedníkům v době, kdy je jejich mistr uvězněn. Jan Křtitel vyhlásil příchod mesiáše. Jan prohlásil, že tím mesiášem je Ježíš. Jan slyšel hlas z nebe, který Ježíše oslovil jako Syna Božího. Navzdory tomu, ztratil z očí Boží království. Jan se logicky ptá, jak je možné, že trčí za mřížemi, když Mesiáš přišel ustanovit své království.

Ježíš reaguje na Janovy pochybonosti tím, že popíše, co se v království děje (Přečtěte si Matouše 11,4-5).

Evangelia jsou plná Ježíšových výroků o povaze Božího království. Zlomení jsou uzdravováni. Nejprve do něho vstupují nejhorší hříšníci. Ovlivňuje každý aspekt našich životů a pomáhá nám rozvíjet dobré v nás. Je tak úžasné, že jsme ochotni dát za něj vše, co máme. Je otevřené každému, kdo ho přijme. Měřítkem úspěchu v Božím království nejsou písmena za vaším příjmením, ani počet čísel na zůstatku vašeho bankovního účtu, ani vaše tělesné míry. Jediné, co rozhoduje, je láska k bližním. Boží králoství je štědré, plné milosti, přinášející smysl, dávající naději a budující lásku. Můžeme do něj vstoupit tady a teď. Nenechme si tu šanci vzít.

"Pamatujte, že Kristus riskoval vše. "Ve všem byl pokoušen jako my." Vsadil dokonce svou věčnou existenci, aby nalezl řešení sporu. Nebesa byla v ohrožení kvůli našemu vykoupení. Jenom u kříže si uvědomíme jakou hodnotu má jediná duše, když byl pro ni Ježíš ochoten zemřít. (GCB - The General Conference Bulletin, 1. prosince 1895, odst. 22.)

Ježíš riskoval všechno, abychom se mohli stát součástí nového příběhu. Církevní otec ze třetího století jménem Origenés prohlásil, že Ježíš je auto basilia. To znamená, že on sám je královstvím. Kdekoli je Ježíš přítomen, tam se obrací kletba ze zahrady Eden. Hluší slyší, slepí vidí, chromí chodí, mrtví jsou vzkříšeni, ztrápení nacházejí naději, ztracení nacházejí směr. Bezcenní hříšníci jako já zjišťují, že u Boha mají větší cenu, než si dokáží představit.

Osobní příběh: Před několika lety jsem prožíval období, kdy jsem byl několik měsíců ochromen úzkostnými stavy. Snažil jsem se ze své osobní krize uniknout do světa, který jsem si vytvořil, ale nebylo to Boží království. Můj útěk byl předem odsouzen k nezdaru. Vše se zlomilo jednoho rána, kdy do ložnice vešla má milovaná žena. Zvedla mi hlavu z polštáře promočeného slzami, vzala mě pevně za ruku a odvedla mne do Božího království. V té chvíli se pro mne stala andělem Božím. Řekla mi, že mě Bůh miluje, nikdy mě neopustil a nikdy mě neopustí.  Popsala království Boží jako místo, kde jediné, na čem záleží, je být milován Bohem. On mne volá a chce se mnou být. Sám jsem neměl sílu příběh o království slyšet. S její pomocí jsem začal Boží království přijímat za své. Začal jsem opouštět tento svět a svůj vlastní příběh a stávat se součástí Božího království a jeho příběhu. Ježíš kvůli němu přišel na zem, žil a zemřel. 1. Korintským 2,9 říká: "‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ Dnes vidím novýma očima, slyším novýma ušima a občas i s odvahou a vírou skáču do neznáma. Abych zahlédl Boží království, musel jsem se naučit myslet jinak. Musel jsem opustit svou bajku a vstoupit do pravdivé "pohádky". Jako dítě jsem se musel znovu naučit věřit nemožnému.

Apoštol Pavel se musel učit žít v Božím království. Než byl Ježíšem oslepen na cestě do Damašku, měl vlastně všechno. Úctu druhých, moc, bohatství, vliv i vzdělání. V království světa byl vysoko postavený. Po setkání s Ježíšem napsal: "Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic..." (Filipským 3,7-8).

Slovo na cestu vše říká s ještě větší srozumitelností: "Ale to všechno, na čem jsem si kdysi zakládal, ztratilo pro mne jakoukoliv cenu, když jsem poznal Krista. Ve skutečnosti to všechno pokládám za nevýhodu, srovnám-li to s tím úžasným poznáním, že Ježíš Kristus je můj Pán.Kvůli němu jsem to všechno zahodil jako odpadky..."

Pavel zjistil, že věci tohoto světa bez Ježíše nemají žádný smysl. Objevil, že nejdůležitější je znát Ježíše Krista a vše ostatní je bez něho k ničemu. Vzdělání, bohatství, moc, pohoda a jakékoli jiné sny nemají smysl bez poznání Ježíše Krista. Díky této víře Pavel zpíval ve vězění písně, psal dopisy plné radosti a povzbuzení, byť sám fyzicky trpěl. Na smrt šel s písní na rtech, protože věřil, že patří do jiné reality než je tento svět. Pavel byl součástí Božího království a to mu nikdo nemohl vzít. Mohli ho svléct do naha, ale přesto mu nemohli vzít titul Božího dítěte. Mohli ho zbičovat, ale oheň v jeho očích nevyhasl. Mohli na něj plivat, ale nemohli ho přimět, aby nekázal o Božím království. Jediný způsob, jak Pavla zastavit, bylo ho zabít. A on svůj život rád položil, aby byl s Ježíšem Kristem.

Zvěst o království se šířila antickým světem jako stepní požár. Obchodníci i otroci, mladí i staří, nemocní, chudí, ztrápení i vyvrhelové, všichni přijímali evangelium. Zvěst o království zněla z vrcholků hor i z tržišť. Z dvanácti křesťanů se staly milióny věřících během velmi krátké doby.

Co přitáhlo ke křesťanství tak velké množství lidí tak rychle? Příběh, který je tak dobrý, že musí být pravdivý. Boží království dokáže zvrátit účinky kletby. Víra v příběh o království dala sílu stovkám tisíc mučedníků během prvních století křesťanských dějin statečně položit vlastní život. Nedokázali si představit, že by se vrátili ke svému předchozímu životu. Věřili a věděli, že "pohádka o království" je jediný opravdu pravdivý příběh a byli ochotni zemřít pro pravdu.

Máte v životě pro co žít? Pro co zemřít? Zkuste nahlédnout do nové reality. Království živého Boha. Není to bajka. Je to cesta, pravda i život. Jeho král vám podává ruku probitou hřeby a prosí vás, abyste uvěřili.

Bajka nebo pohádka? Vaše volba.
zobrazit více

Modlitební týden mládeže 2014 – Fero Kolesár

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Sobota - Boží království – Pouze milostí

Matouš 5,1-16

Téma nebeského království bylo a je pro Ježíše velmi důležité.

Někteří teologové zastávají názor, že o království nebeském mluvil více, než o čemkoli jiném. Je zřejmé, že království bylo pro něj klíčová realita. Vyprávěl o něm mnoho podobenství (Matouš 13). Srovnával království nebeské (království Otce) s méněcennými říšemi tohoto světa (Matouš 4,8-10). Ustanovení nebeského království na zemi označil za své životní poslání (Matouš 4,17). Ježíšova modlitba "Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi" (Matouš 6,10) ukazuje, že Bůh si přeje, aby se nebeské království a jeho zákony prosadily zde na zemi.

Téma nebeského království bylo a je pro Ježíše velmi důležité.

Každé království musí mít samozřejmě krále. Bůh je králem nebeského království. Na jeho trůnu sedí Otec, Syn i Duch svatý. Oni vládnou, oni stanovují zákony království. Povaha nebeského království se odráží v Ježíšově životě. V jeho činech vidíme soucit, svatost, smysl, pravdu i lásku. Ježíš nám ukazuje, jak se vztahovat vůči jiným lidem. Hodnoty nebeského království jsou zřejmé v Ježíšově zázračných uzdraveních, v praktických lekcích týkajících se peněz i v jeho zástupné smrti na kříži. Ježíš přišel zjevit Boha a ukázat nám, jaký by svět měl být podle Boží vůle. Ježíš přinesl "zákony země", postavené na zákoně lásky (Matouš 22,37).

Cílem našeho přemýšlení není identifikovat krále, ani pravidla a zákony království. Přemýšlet budeme o tom, jak se stát občanem tohoto království. Kdo je jeho součástí? Ve snaze odpovědět budeme zkoumat text z Matoušova evangelia 5,1-14, který je začátkem slavného "Kázání na hoře". Asi víte, že se jedná o významnou promluvu na téma etického života, jak ho chápe Ježíš. Kázání na hoře popisuje život v harmonii s Božím království. V několika prvních verších Ježíš vysvětluje, kdo patří mezi občany jeho království.

Naslouchejme jeho slovům v Matouši 5,1-2.

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je."

Rychlé a zběžné přečtení v nás nevyvolá pocit, že by v úvodních Matoušových slovech bylo něco víc, než informace o tom, že Ježíš seděl na kopci a učil lidi. Ale tak tomu není. Ježíš učí, protože je rabbi, učitel. Usednul, což bylo běžné gesto, kterým rabíni dávali najevo, že přijde vyučování. Slovo učedník označuje toho, kdo "se učí od rabbiho". Úbočí hory taky nebylo pro vyučování nijak výjimečné. Zvláštní a překvapivá myšlenka je, že Ježíš učil zástupy.

Tady tkví problém. Rabíni si obvykle své žáky vybírali velmi selektivně. Jen ti nejchytřejší a nejbystřejší byli vybráni, aby se stali rabínovými žáky. Pokud jste chtěli být žáky prestižního učitele, jistě nebylo na škodu mít dobré politické konexe. Do ješivy bývali přijímáni pouze svatí, spravedliví mládenci ze správných rodin židovského původu. Dívky neměly šanci. Chudí neměli šanci. Nemocní neměli šanci. Pohané neměli šanci. Pokud jste neodpovídali kritériím, měli jste jednoduše smůlu.

Ježíš učí zástupy. Obyčejní lidé jsou pro něj hodni vyučování. Ježíš nemá žádný detektor, který by testoval duchovní způsobilost těch, kteří mu naslouchali. Zástup před ním je různorodý. Najdou se v něm chudí, bohatí, muži, ženy, mladí, staří, inteligentní, prostí, vzdělaní i nedouci. Ježíšovo rozhodnutí vyučovat všechny bez rozdílu je vyjádřením jeho ochoty zahrnout do království každého. Zdi chránící elitní komunitu jsou strženy. Představa, že Bohu patří jen několik vyvolených se rozpadá. Ježíš na ní přímo útočí.

Jací lidé se shromáždili na horském srázu, aby naslouchali?

Verš 3: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Byli jste někdy "chudí v duchu"? Měli jste někdy ztrápeného ducha? Cítili jste se zkroušeně a v depresi? Cítili jste se obklopeni temnotou a nikde nenacházeli naději? Pochybovali jste, že život stojí za to žít? Přemýšleli jste, zda Bůh vůbec existuje? Cítili jste v duši prázdnotu?

Ježíš říká: "Blaze vám." Co to znamená? Jsi vyvolen Bohem. Bůh se na tebe usmívá. Bůh tě miluje. Bůh je díky tobě šťastný. Měj odvahu. Uprostřed soužení zůstává zdroj radosti. I když jsi "v háji", nejsi zapomenut Bohem.

Žijeme ve společnosti, kde má psychické onemocnění stále silné stigma. Zahlížíme na člověka, který potřebuje psychologickou či psychitrickou pomoc. Máme předsudky například vůči člověku s depresivními stavy. Myslíme si: "Ten člověk se k Bohu ani životu nestaví správným způsobem." O člověku, který neví, zda může věřit v Boha: "Agnostik, ateista a pochybovač ... Nechtěl bych být v jeho kůži, až bude stát před Bohem." Někdy vedeme rovnítko mezi špatnou náladou či skleslostí a nevhodností pro Boží království. Zapomínáme na slova samotného Ježíše: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" (Matouš 27,46). Vždyť i Ježíš, který byl bez hříchu, zažíval duchovní temnotu. A pochyboval o Bohu. Krajní prožitek, jako ten Ježíšův, by vedl každého člověka k pochybnostem, ba odmítnutí Boží existence. Ježíšova zkušenost je jasným důkazem, že existenciální úzkost není důkazem Boží absence. Můžeme být chudí v duchu. Občas zažívá naše duše těžké chvíle.

Ale nejsme prokleti. Blaze nám! Jsme milováni. Jsme zváni do Božího království, kde vládne Ježíš. Pokud jste skleslí, pamatujte, že jste přesto milováni.

Ježíš se znovu rozhlédne po zástupu (verš 4): "Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni."

Zármutek není hřích. Vždyť i Ježíš plakal spolu s Lazarovou rodinou (Jan 11,35).

Ježíš však neplakal jen proto, že měl s Marií a Martou lidské pochopení. V jeho slzách byla bolest, jež převyšovala lidskou bolest o tolik, oč nebesa převyšují zemi. Kristus neplakal pro Lazara, neboť ho zakrátko povolá z hrobu. Plakal proto, že mnozí z těch, kteří teď truchlí nad Lazarem, budou brzy ukládat o život tomu, jenž je vzkříšení a život. Jak neschopni však byli nevěřící Židé, aby si správně vyložili Kristovy slzy! Ti, kteří viděli příčinu jeho žalu ve vnějších okolnostech výjevu, který se před nimi odehrával, říkali se soucitem: "Hle, jak jej miloval!" (Jan 11,36). Druzí se pokoušeli zasét símě nevíry do srdcí přítomných a říkali výsměšně: "Což nemohl tento muž, který otevřel oči slepému, dokázati, aby nezemřel?" (Jan 11,37) Bylo-li v moci Kristově zachránit Lazara, proč tedy dopustil, aby zemřel?" (Touha věků, str. 372).

Příslušnost k Božímu království neznamená trvalé štěstí. Můžeme plakat a přesto být s Kristem. Můžeme truchlit a dokonce i cítit hněv. Hněv je součástí zármutku. Hněv na sebe sama, na okolnosti, na druhé lidi, dokonce i na Boha. Silné emoce spojené se ztrátou blízkého nejsou nutně důsledkem nedostatku víry. Víra neznamená konec lidského prožívání. Trpíte? Ne proto, že byste byli prokleti. Věřte, že jste požehnáni a milováni Bohem.

Ježíš pokračuje ve verši 5: "Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví."

Tiší nejsou vyzdvihováni světem. Slabost je chápána jako charakterová chyba. Obdivujeme finančně silné, tělesně silné, nebo silné jakkoli jinak. Milujeme lidi, kteří se prosadí. Líbí se nám ti, kdo jsou sebevědomí. Obdivujeme chytré. Co se týče pomalých, ošklivých, chudých a nudných ... to jsou v našich očích chudáci. Je smutné, že podobně pokřivené hodnocení nalezneme i v církvi. Milujeme silné kazatele, silné vůdce, silné křesťany, kteří mají svůj život pevně v rukou. Ale tišší? A slabí? Ti, kteří přežívají na okraji? Náš obdiv vůči charismatickému evangelistovi, bohatému dárci, či krásné sopranistce rozrušuje Ježíš, který říká: "Blaze tichým."

Ježíš znovu osloví dav a řekne (verš 6): "Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni."

Jako křesťané obdivujeme spravedlivé. Koříme se svatým mužům a spravedlivým ženám. Milujeme houževnaté modlitebníky a vytrvalé studenty Bible. Vyzdvihujeme ty, kdo desátek odevzdají do poslední koruny a nad to nejedí sýr. Ti svatí, kteří tvoří ostatek z ostatku z ostatku, jsou pravými Božími dětmi. Ale Ježíš žehná a projevuje Boží přízeň těm, kdo jsou hladoví a žíznící. Kristus mluví o lidech, kteří si neberou denně svaté vitamíny a nenacpou se třemi porcemi pobožnosti každý den. Ježíš říká: "Vítejte v mém království, vy, kdo duchovně hladovíte. U mne je mnoho místa i pro ty, kdo nejsou super světci."

Ježíš pokračuje (verše 7-9): "Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími."

Milosrdenství znamená nežádat spravedlnost tam, kde by spravedlnost měla být vykonána. Jednoduše milost. Čistota srdce neznamená dokonalost, ale spíše čestnost a transparentnost. Člověk čistého srdce uznává férově svou chybu, drží se daru Boží milosti a touží být podobný Ježíši. Kdo jsou ti, kdo působí pokoj? Méně trvají na svých nárocích a spíše hledají dobré pro všechny. Budují společenství založené na milosti. Všechny tři vlastnosti uznáváme, a přesto často v náboženské oblasti preferujeme jejich protiklady. Líbí se nám ti, kdo kázní a kárají chybující, zachovávají zdání svatosti a podrobují si druhé. Milosrdenství, čistota srdce a pokoj často jdou stranou. Jěžíš říká zástupu svých učedníků: "Chci, aby byli uprostřed mého království. Uprostřed vašich životů."

Ježíš dodává (verše 10-12): "Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi."

Ježíš lidi shromážděné na úpatí hory varuje. Být součástí Božího království nebude vždy lehké. Budete pronásledováni. Budete vysmíváni. Budete mučeni. Možná i zemřete. Život v království není bezpečný život prožívaný za vysokými zdmi. Příslušenství k Ježíši má svou cenu. Tak jak byli pronásledováni proroci, budeme i my. Kdo je prezekvoval? Občas to byly sekulární mocnosti, jako faraon, Achab nebo Nabúkadnezar. Ovšem proroky pronásledovali i ti, kdo tvrdili, že konají Boží dílo. V Matouši 21,33-46 Ježíš vypráví podobenství ilustrující dlouhou historii pronásledování z rukou náboženských představitelů. Na konci příběhu si velekněží a farizeové uvědomili, že "mluví o nich," Jaká ironie! Lidé, kteří si nárokují privilegované místo u Boha jsou těmi, kdo vedou proti království boj. Myšlenka, že ti, kdo se deklarují jako nejsvětější, nejspravedlivější, nejvíce zapálení pro opravdu čisté a pravé náboženství jsou ti, kdo víře nejvíce ubližují, s sebou přináší veliký pocit vystřízlivění. Jejich srdce nebyla čistá. Na ostatní nakládali břemena a sami nebyli ochotni zvedat cokoli byť i malíčkem (Matouš 23,4). Ježíš oslovuje ty, kdo mezi jeho posluchači jsou vystaveni perzekuci: "To, že po vás jdou představitelé synagogy neznamená, že se mýlíte. Vždyť ti samí lidé, pronásledují i mne." Ježíš velice odvážně nastavuje podmínky vstupu do království.

Kázání na hoře se začíná blížit ke svému vrcholu. První verše otevíraly téma. Dveře do království jsou dokořán pro skleslé na duchu, smutné, pokorné, duchovně marginalizované i ty, kdo jsou v nelibosti duchovního establishmentu. V této chvíli povoláva zástup k velikosti (Matouš 5,13-16):

"Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali."

"Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích."

Představte si, jaký účinek ta slova musela mít na lidi, kteří věřili, že jejich životy nemají cenu. Ježíš říká: "Můžete mít vliv. Můžete konat mou práci. Díky vám může být svět lepší. Váš vliv může okořenit a zabarvit životy lidí. Můžete svět otočit vzhůru nohama, aby byl správnou stranou vzhůru." Ježíšovo poselství není pouze poselstvím o přijetí (jste milováni Bohem a součástí jeho království), ale také o sebedůvěře (můžete pro Boha ve svém životě udělat veliké věci). "Miluji vás a čekám od vás něco úžasného." A zástupy, které do té doby nepociťovaly ani Boží blízkost, ani Boží důvěru, byly v úžasu.

Dovolte mi uzavřít příběhem.

Před několika lety jsme chystali narozeninovou party pro naši dceru Audrey, která chodila do mateřské školy. Naplánovat takovou oslavu pořádně není vůbec jednoduché. Vybrali jsme správné jídlo, ozdoby, hry a vyrábění, které bude zábavné (ale nenadělá příliš nepořádku) pro pětileté holčičky. Nastal večer oslavy a všechno běželo jako na drátkách. Děti si to užívaly a ostatní rodiče se tvářili spokojeně. V jednu chvíli jsme pozvali rodiče i děti do suterénu, kde máme pianino, abychom si zahrály známou hru s židlemi. Do kruhu jsme umístili deset židlí, které byly otočené ven. Každé dítě mělo jednu. Manželka dětem vysvětlila pravidla a všichni se usadili na svou židli. Začal jsem hrát melodii na pianu a děti podle pokynů vyrazily a začaly běhat dokola. Manželka rychle jednu z židlí odstranila z kruhu a já vzápětí zvedl ruce z kláves. V nastalém tichu se deset dětí vrhlo na zbývající židličky a devět z nich bylo úspěšných. Stát zůstal pouze jeden chlapec. Jakmile si uvědomil, že žádná židle nezbývá, otočil se na rodiče a propukl v srdceryvný pláč. Maminka ho popadla do náruče a začala utěšovat. Pohlédli jsme s manželkou na sebe a pomysleli si: Takhle jsme to úplně neplánovali. Začal jsem hrát a zbývajících devět se znovu rozběhlo. Manželka zase odebrala jednu z židlí a já přestal hrát. Devět dětí a osm židlí vedlo k nevyhnutelnému vyloučení, tentokrát malé holčičky. Okamžitě začala plakat a utíkala k mamince. Znovu jsme na sebe pohlédli a bylo jasné Pokud něco neuděláme, skončí to katastrofou. Shromáždili jsme všechny děti, i ty vyřazené, a začali znovu. Manželka vrátila dvě odebrané židle do kruhu a děti si sedly. Začal jsem hrát a ... nikdo neodebral žádnou ze židlí. Po chvilce jsem přestal hrát a děti se usadily.

Každý měl svou vlastní židli.

Ozval se nadšený křik a volání: "Alexi, Alexi, ještě jednou!"

Hráli jsme tak dlouho, než byly děti úplně utahané a já přestával cítit prsty.

V Božím království je místo pro každého. Vejde se do něj každý chlapec, každá holčička i každé Boží dítě. Hra na nebeské židle je pro každého a každý je k ní zván.

Nezáleží, kde v životě jste. Nezáleží na vašich okolnostech. Nezáleží na vaší minulosti.

Bůh má pro vás místo. Přidáte se a najdete svou židli v nebi?
zobrazit více

Modlitební týden mládeže 2014 – Petr Adame

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Středa - Boží království – Stůl na nebi, stůl v nebesích

Marek 2,13-17

Jakým způsobem si vybíráte své blízké přátele a kdo jsou ti, které si držíte od těla? Máte vnitřní test, kterým poměřujete své blízké? Je pro vás důležité náboženské vyznání nebo společenský status? Musí váš přítel být adventista nebo obecně křesťan? Musí být vaším přítelem na Facebooku?

Rozdělte se do několika skupin a hledejte odpověď na otázku: "Jak se rozhoduji, kdo může být mým přítelem a koho se naopak straním?"

Jedna věc znepokojovala Ježíšovy učedníky i jeho nepřátele. Provokoval je způsob, kterým Ježíš jednal s lidmi na okraji. Všichni věřili, že příchod Mesiáše změní osud Izraele. Nikdo nečekal, že by jeho království mělo být složeno ze všech lidí ve společnosti.

Pozvání outsiderů a vyvrhelů do Božího království byl překvapivý tah. Zároveň tkví právě v této otevřenosti kouzlo Ježíšova života i jeho služby.

Marek 2,13-17 vykresluje obrázek království, které Ježíš přišel založit. Jeho království se nerozkládalo jen v Izraeli, ale hlavně v srdcích učedníků.

Lévi, zvaný Matouš, byl celník. Nenáviděli ho svorně Židé i pohané, protože vybíral daně pro Římany. Římané určili daň, ale nikdo neznal její výši, pouze celníci. Bylo běžné, že celník přihodil pár procent navrch a bonus šel do jeho kapsy. Lévim pohrdali ještě více, protože byl Židem, a přesto vybíral pro Římany. Ze všech úhlů pohledu se jednalo o člověka nevhodného pro Boží království, natož pro učednictví. Jako Žid prošel sobotní školkou, pathfinderem i mládeží své doby. Přesto ho zlákaly rychle vydělané peníze a atrakce velkoměsta. Lidé často podlehnou dojmu, že ke štěstí se dá dojít zkratkou. Lévi začal kolaborovat a pracoval proti vlastním.

Jak to často bývá v případě mnohých mladých lidí, kteří hledají štěstí bez Boha, i Lévi došel na konec cesty a objevil prázdno. Je to jako loupat cibuli vrstvu po vrstvě. Lévi neměl tušení, jak se vyrovnat se vzrůstajícím vnitřním neklidem. Dveře do synagógy byly zavřené, protože pro Židy byl vyvrhelem. Dusil svou nespokojenost uvnitř, dokud se neobjevil Ježíš. Je Kristovým dobrým zvykem objevit se právě včas.

Verš 13 říká, že Ježíš úmyslně šel kolem Léviho výběrčí budky. Zastavil se a přímo celníka oslovil: "Následuj mne!" V lakonické výzvě se skrývá něco jednoduchého a zároveň hlubokého, co království charakterizuje.

Ježíš nečeká, až ho lidé najdou. On hledá je. Ani my nejsme povoláni, abychom čekali, až nás lidé najdou. Boží království aktivně hledá ztracené a vychází za nimi. Pozvání "Následuj mne" je výrazem Boží lásky k Lévimu, navzdory jeho sociální nepřijatelnosti.

Lidé se mohou cítit přijati a milováni, navzdory tomu, že sedí v "celnicích" života, které z nich činí sociální vyvržence. V tom tkví proměňující Boží moc, která jim dává sílu vstát a jít za Kristem. Lidi nebudou mít zájem o naše poznání, dokud my nebudeme mít zájem o lidi.

Ve verších 13 a 14 jsou ukrytá tři stručná naučení:

Život dává sílu životu! Křesťanská teologie, která bude mít největší vliv na svět kolem nás je ta, která je vepsána do našeho každodenního života. Co Ježíš učil, to také žil. Co učil vycházelo z toho, kým byl. Díky tomu lidé vyjdou ze svých životů a půjdou za Kristem jako my!

Trvalou lásku nelze ignorovat. Konzistentnost je vedlejší produkt hodnoty, kterou Bůh vkládá do lidí, za kterými nás posílá. Ježíšovy činy vůči ztraceným bližním byly stále stejné celý jeho život. Ježíš nemiloval náhodou a ani my bychom takto neměli milovat. Láska je vědomé dávání. Není náhodná a přelétavá, a proto má moc měnit lidi.

Ježíš se stýká s lidmi na okraji společnosti. Nikodémovi v J 3,17 Ježíš říká, že Bůh neposlal syna, aby svět zatratil, ale aby ho spasil. Ježíš se s tímto výrokem plně ztotožňoval, trávil s vyvrženci mnoho času a zval je do pravdy svého království. Jaké pravdy? Pravdy v tom, že je Bůh miluje a nestydí se za to.

Marek vypráví, že Lévi vstal a opustil celnici. Opustil všechno! Nemůže se vrátit a ani nechce. Nová cesta je mnohem lepší než stará. Jaké má jeho rozhodnutí důsledky? Vrací Ježíši i ostatním lidem lásku království, která byla prokázána jemu. Celý život strávil za stolem a vybíral daně. Díky tomu se stal opovrhovaným vyvrhelem. Nyní chce zbytek života strávit za stolem s Ježíšem.

Marek 2,15 říká, že Lévi uspořádal velikou party, na kterou pozval Ježíše jako čestného hosta. Kdo byli další hosté? Další celníci, hříšníci a společensky nepřijatelní. Mezi nimi a učedníky text nijak nerozlišuje. Marek 2,15 jednoduše říká, že "ho následovali mnozí."

Večeře, kterou Matouš uspořádal pro své přátele a Ježíše, je ozvěnou večeře, o které se mluví v podobenství o království na konci času v Matouši 22. Oslava byla plná různých lidí, "dobrých i špatných". Zvláštní je, že se nedostavili ti, kdo původně dostali pozvání. Přišli pouze původně nepozvaní hosté. Vše bylo nachystané, stoly se prohýbaly a kapela byla připravena zahrát svatební pochod. Král stál ve dveřích a jeho syn čekal na svou nevěstu, církev. Jenže nikdo nepřišel. Král poslal své služebníky, aby hostům připomněli pozvání, ale ti odmítli s tím, že jsou příliš zaneprázdněni osobními problémy a na krále ani jeho syna nemají čas. Některé naléhavost služebníků natolik rozlítila, že je nechali pozabíjet.

Zajímalo by mne, o kom Ježíš v zmíněném podobenství mluvil? Je příliš snadné ukázat na židovský národ, který odmítl králova syna. Týká se podobenství i nás? Jsem natolik zaneprázdněn svými osobními zájmy, že nedbám na povolání, kterého se mi dostalo? Ztrácím trpělivost s těmi, které za mnou král posílá? Jen se ptám.

Král své služebníky pošle za novými hosty. Pozváni jsou lidé z ulice. Pozvání dostane každý, koho našli a byl ochoten přijít. Zanedlouho je trůnní síň zaplněna hosty.

Závěrečná scéna je krásným obrazem Ježíšovy lásky pro ztracené lidstvo.

Pozvání, které Matouš Lévi adresoval svým přátelům bylo mocným projevem života změněného láskou a přijetím. Ježíš povolal Léviho od stolu, který ho separoval od společnosti i od víry. Lévi pozval Ježíše ke stolu, kde se společnost a víra setkaly.

Jako všude, i tady se objevili lidé, kterým nebyla myšlenka o království, kde jsou všichni milováni stejně, po chuti. Ve verši 17 jsou popsáni lidé, kteří si stěžují, ale Ježíš odpovídá, že lékaře potřebují nemocní, a proto k nim přichází.

Čin Matouše Léviho, který svůj dům otevřel Ježíši i ostatním lidem, v sobě skrývá čtyři důležité charakteristiky království:

1. S Ježíšem za stolem nesedávají lidé, které bychom čekali.

Nikdy nepředpokládejme, že víme, koho Ježíš chce spasit a koho ne. Když Ježíš říká "kohokoli" myslí to vážně. Nikdy nesuďme a nerozhodujme o záchraně druhých. Buďme sborem a církví, která prostírá svůj stůl lásky a společenství i pro nečekané a nepohodlné.

2. Stůl pro Ježíše je otevřený.

Mnozí se stále děsí myšlenky, že by dveře církve měly být otevřené komukoli. Království ale kohokoli zve. V rozhodnutí Ducha svatého, koho pozve mezi své vyvolené, nehrajeme žádnou roli. Vidíme pouze výsledek jeho práce. Naším úkolem je povolané přijmout do rodiny církve, aby mohli růst v lásce a milosti. Nechť je náš stůl otevřený, protože u takových stolů sedává rád Ježíš.

3. Stůl pro Ježíše pamatuje na ty, kteří za ním sedávali.

Lévi nikdy nezapomněl, odkud vyšel, a kdo byli lidé, kteří nad ním neohrnovali nos předtím, než přišel Ježíš. Snadno zapomínáme, kde nás Ježíš našel a kam nás dovedl. Ježíš chce, abychom nezapomínali na lidi, které jsme opustili, když nás povolal. Chce, abychom i pro ně udělali místo u jeho stolu. Dávejme pozor na to, abychom nebyli "přespasení". Přespasený člověk s pohrdáním hledí na ty, se kterými býval, protože jeho nový život je radikálně odlišný od starého. Podobně jako Lévi, i my, když nalezneme nový život v Ježíši, neměli bychom zapomenout na ty, se kterými jsme bývali a udělat místo u stolu i pro ně.

4. Stůl pro Ježíše se nestydí za ty, kdo u něho sedí, ale vždycky je brání.

Ježíš se nikdy neomlouval za lidi, se kterými večeřel. Vždy jejich přítomnost hájil a obhajoval důvod, proč s nimi tráví čas. Přišel nám ukázat slovy i činy, že Bůh je s námi. Nedistancoval se od těch, které náboženští vůdcové nepovažovali za hodny spasení.

Žijeme ve společnosti, která naše slova ignoruje. Naslouchá pouze našim činům. Staré rčení, že "jeden skutek mluví za tisíc slov" je velmi pravdivé. Život a láska Kristova v nás bude rozpoznatelná, když se zastaneme nemilovaných a odvržených společností. Ježíš nám jasně ukázal, jak na to.

Nakonec, jediná cesta ke stolu vede skrze Ježíše.

Rád bych se vrátil k podobenství o svatební hostině. Král každému hostu u dveří nechal připravit svatební oděv. Vešli někteří, ale odmítli si vzít na sebe nové šaty. Náš jediný přístup na hostinu věčnosti je skrze roucho spravedlnosti, které Ježíš zdarma dává skrze svou krev vylitou na kříži. Nikdo z nás si svůj oděv neušije. Naším úkolem je pouze si ho obléknout.

Jsme rádi, že je to Bůh a pouze on, kdo má rozhodnutí o tom, kdo vstoupí do Božího království, v rukou. My nevidíme lidem do srdcí. Buďme velkorysí a štědří při zvaní všech lidí. Rozdělování dobrých od špatných nechme na tom, kdo zná motivace a úmysly lidského srdce.

Každý z nás je stolem pro Ježíše. Naše domovy, sbory i třídy jsou místem pro Krista. Dokonce i Facebook, Instagram a Twitter mohou být stolem pro Ježíše, pokud je používáme způsobem, který mu přináší slávu.

Církev v západním světě tápe a zápasí. Mohlo by být řešení tak prosté, že stačí otevřít naše domovy pro druhé? Opravdovým evangeliem o království je sdílení našich životů a otevření stolů. Sdílení s druhými mluví hlasitěji, než jakékoli kázání.

Jsme zaneprázdněni vymýšlením dalších skvělých myšlenek a přitom možná stačí prostřít stůl pro Ježíše.



zobrazit více

Modlitební týden mládeže 2014 – Vašek Vondrášek

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Čtvrtek - Boží království – Je mezi vámi

Lukáš 17,21

Southern Adventist University se nachází na okraji města Chattanooga ve státě Tenneessee. Chattanooga je ekologické, živé, atraktivní město s bohatou historií. Jeho obyvatelé velmi často sportují, užívají si vynikající kuchyni místních restaurací a přitom si nejsou vědomi, co mají pod nohama. Existují vlastně dvě Chattanoogy, viditelná a neviditelná. Pod nohama chodců se nachází bludiště bývalého města pohřbeného před stoletím. Minulost tu a tam zahlédneme ve sklepích a podchodech, které jsou na úrovni tehdejších ulic. Neviditelné město Chattanooga bylo pohřbeno, aby mohla stát Chattanooga dnešní. Po sérii ničivých povodní na přelomu devatenáctého a dvacátého století, muselo město, které vzniklo jako obchodní stanice u Rossova přístaviště, najít svou novou tvář. Oblast asi 40 městských bloků byla zvednuta přibližně o úroveň jednoho podlaží. Druhé patro se stalo prvním patrem a první patro se stalo přízemím. Okenní oblouky se staly pouhými dekorativními prvky. Ze statického hlediska je tento krok časovaná bomba, jelikož nosné prvky rezaví a původní budovy se hroutí pod tíhou nových. Je překvapivé, že tento obrovský krok, zvednutí města, je v dějinách města víceméně ignorován. Není téměř zdokumentován a většina obyvatel města o něm nemá ani tušení. Dnes lidé žijí s pocitem falešné jistoty a netuší, co se jim nechází pod nohama.

Co kdyby se jednoho dne místnost, ve které snídají, propadla o dvacet metrů? Jak by taková katastrofa změnila pocit bezpečí obyvatel? Chodili by jinou cestou? Byla by pro ně cesta ulicemi Chattanoogy plná strachu? Nebo jakákoli jiná cesta? Důvěřujeme budovám a cestám, které jsou kolem nás a zatím existuje svět, o kterém nemáme ani tušení. Víte, že naše oči zaznamenají pouze 1/24 vteřiny? Televize se obnovuje frekvencí 15 snímků za vteřinu. My občas zaznamenáme blikání. Z toho vyplývá, že existuje 15 případů, kdy oko nevidí nebo mozek nezpracuje zrakový vjem. Galaxie se pohybují neuvěřitelně rychle, ale z dálky vypadají úplně nehnutě. Hmyz, který nám proletí těsně kolem obličeje, se pohybuje rychleji, než je lidské oko schopné zaznamenat. To je důkazem, že objekty pohybující se v dané vzdálenosti rychleji, než jsme schopni vnímat, jsou pro nás neviditelné. Jsou opravdu neviditelné? Je moucha neviditelná pro sokola, jehož zrak je 3-4x lepší než lidský? Neviditelnost je tedy závislá na našem vnímání. Není to skutečná neviditelnost. Pokud něco existuje, může to být viděno, byť ne nutně lidským okem. Přesto jsou lidské bytosti závislé na věcech, které mohou vidět, slyšet a dotýkat se jich. Máme dojem, že vše, co vnímáme smysly má univerzální autoritu, zatímco se nám podlaha může hroutit pod nohama.

Otevřete si, prosím, své Bible v Lukášově evangeliu 17,20-21. "Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi.'"

Farizeové přicházejí za Ježíšem a sarkastickým způsobem do něj rýpají. Jan Křtitel před třemi roky volal na poušti, že "se přiblížilo Boží království." Ježíš od té doby nemluvil o ničem jiném. "Boží království je jako perla ...  jako hořčičné zrno ... jako poklad ... je blízko." Farizeové tedy přijdou a ptají se: "Ježíši, kde je to království, o kterém stále vykládáš? Kdy přijde? Zatím kde nic tu nic!" Napadají Ježíšovu autoritu i jeho službu. Naznačují, že Ježíš selhal.

Mnozí Židé prvního století čekali "království Boží". Jenže král, který přišel, nevypadal jako král, kterého čekali. Když oznámil příchod království, nevypadalo jako království, které čekali. Farizeům připadalo bizarní, že v něho lidé věří. Ježíš byl flagrantní podvodník (v jejich představě), a proto byla jeho popularita tak iritující. Fariezové viděli pouze povrch věcí. Na Zemi Ježíš nebyl králem a neměl království. Dnes bychom u něj pravděpodobně diagnistikovali psychickou nemoc, kdyby říkal, co říkal (viz. Marek 3,21). Vrcholem výsměchu byl nápis umístěný nad jeho hlavou na kříži "Ježíš Nazaretský, král Židovský." Myšleno ironicky. Nápis měl jasně ukázat všem, že jejich víra v tohoto krále, byla absolutně mylná. Ježíš přesto králem byl. Ne králem této země, ale králem těch, kdo patří do nového království, které přichází, ale ještě nepřišel čas, aby bylo zjeveno. Vraťme se k Lukášovi 17,21.

Jak Ježíš odpovídá? Říká: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat..." Království Boží NENÍ VIDĚT. Proto nikdo nemůže říct: "Podívej se sem nebo tam." KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ JE UVNITŘ VÁS. To je velmi matoucí odpověď. Nejen pro tehdejší židy, ale i pro dnešní teology. Začněme u nich.

V závislosti na překladu, který čtete, bude závěrečná Ježíšova věta znít odlišně. Někteří čtou "uvnitř vás" jiní "mezi vámi" a další "ve vás". Řecké slovo, které nám zde činí obtíže, je slovo "entos", které doslova znamená "uvnitř". Jediné další místo, kde se nachází v Novém zákoně, je Matouš 23,26 a zde je překládáno "uvnitř". Zde se mluví o poháru a je logické, že překlad "uvnitř" je namístě. Proč mají někteří teologové a lingvisté problém s překladme slova "entos" jako uvnitř? Zdá se jim nelogické, že by Boží království mělo být "uvnitř" farizeů, ke kterým Ježíš mluví. Kontext verše ukazuje, že Ježíš dává do kontrastu vnější s vnitřním. Říká, že království Boží nelze vidět, z čehož vyplývá, že je pro nás neviditelné. Nemůže tedy být "uprostřed nich", protože by ho viděli. Komentář CASD k tomu říká: "Boží království není realita, kterou bychom mohli zahlédnout přirozeným zrakem. Lze ji objevit pouze srdcem." A Ellen Whiteová dále vysvětluje: "Boží království začíná v srdci. Nemá smysl hledět kolem sebe a toužit po pozemských projevech, které by ohlašovaly jeho příchod."

Ježíš přímo korigoval nesprávné chápání farizeů. Ti věřili tomu, že Mesiáš přijde a pozdvihne Izrael nad ostatní národy ve světě. Židé aplikovali všechna duchovní zaslíbení na pozemskou moc a bohatství. Ježíš je opravuje a říká: "Nemluvím o království z cihel a malty. Mluvím o království z masa a kostí. Nezajímá mne, kdo vládne na zemi. Zajímá mne, kdo vládne ve vašem srdci. Nemluvím o dočasných věcech. Mluvím o věčnosti. Boží království nemá nic společného s ambicemi, původem, teokratickými pozicemi, bohatstvím, krásou, vousy, věkem, prospěchem nebo zda máte rádi Justina Biebera. Boží království je ve vašem srdci."

Těší vás to? Bůh se nerozhoduje na základě toho, co v nás vidí druzí, protože náš pohled je omezený. Vybírá si vás proto, že ví, jací jste a jaký je váš potenciál. Podobně poslal Samuela, aby pomazal chlapce jménem David. Řekl: "Člověk dá na vnější vzhled, ale Bůh hledí k srdci." Super!

Farizeové posuzovali království Boží z vnějšího pohledu. Zvnějšku jsou srdce i mysl neviditelné. Bůh má lepší zrak než my. Ví, co se skrývá pod povrchem věcí a kdy kráčíme bezpečně a kdy nám hrozí riziko. Ježíš vede k víře, neboli k spolehnutí se na věci, které nevidíme. Jen Bůh vidí VŠE.

Je smutnou skutečností, že i kdyby farizeové porozuměli, o čem Ježíš mluví, neměli by o takové království zájem. Toužili po postavení a moci zde na zemi. Chtěli pozemské království. Chtěli viditelné království. Ježíš přesouvá své království z hmatatelného světa do neviditelného vnitřního světa, který plně zahlédne pouze Bůh. Boží království s sebou nemusí nést žádné pozemské výhody. Běžná království nabízejí prestiž, moc nebo popularitu. Boží království nabízí pokoru a lásku. Pro ty, kdo hledají vnější pocty není příliš atraktivní. Jaké království hledáte vy? Jaké hledáte, takové naleznete. A ono nalezne vás. Stanete se jeho služebníky. Pozemské a Boží království nejsou spojenci. Můžete patřit buď jednomu nebo druhému. Pozemské království nabízí okamžitou odměnu a potěšení pro smysly. Nabízí pocity, které toužíte zažít. Zároveň je zrádné a pod povrchem nestabilní (jako Chattanooga). Pozemské království za sebou zanechává rozbité vztahy, zraněné lidi, zklamání, smrt, zničení, otroctví, nesvobodu a nenávist. Boží království je založené na slibech, které jsou pevné, ale jejich naplnění není okamžité. Božímu království vládne Duch svatý a dává lidem schopnost vidět neviditelný svět. Zůstává po něm život, stvoření, svoboda a láska. Duchovní věci lze rozeznat pouze duchovně. Pozemské království zloděje pošle do vězení, zatímco v Božím dostane vaše boty i váš plášť.

Pozemské království vám vrátí jakoukoli ránu. Boží království nastaví druhou tvář. Pozemské království je přesycené touhou prosadit se. Boží království touží vyzvdvihnout druhé. Pozemské království vás využije a vyplivne jako vymačkaný citrón. Boží království vás zahrne nepodmíněnou láskou a pomůže vám růst, abyste naplnili svůj potenciál.

Jak se lidé stanou občany neviditelného království? To je tajemství Božího království. Jak se veliká věc jako je království, vejde do malé lidské bytosti? Voda v poháru se plně přizpůsobí tvaru nádoby. Bůh v člověku začne tvarovat nádobu, ve které je přítomen. Fyzika je obrácena vzhůru nohama a nádoba se musí přizpůsobit svému obsahu. Možná se změní pohled ostatních na vás. Okolnosti vašeho života mohou zůstat nezměněné, ale změní se bod, ze kterého vy pozorujete svět. Ve spise Svědectví pro církev, v 7. svazku, Ellen Whiteová píše: "Království Boží se nemusí projevit dramaticky navenek. Přichází skrze jemnou inspiraci jeho slova, vnitřní působení Ducha svatého a pobývání duše v blízkosti toho, který je životem. Největší projev moci Božího království je přeměna lidské přirozenosti do podoby Krista."

Důležitost tohoto verše také spočívá v tom, že Boží království umisťuje do současnosti. Boží království není věc budoucího očekávání, ale jeho součástí se můžeme stát již DNES. Když se staneme jeho občany, již dnes můžeme prožívat pokoj místo zmatku, radost místo zoufalství a lásku místo osamělosti. Na naší stranu se postaví zástup andělů, kteří bojují proti démonům. K dispozici máme Boží zbroj, protože ani ve skutečném světě nebojujeme proti tělu a krvi. V neviditelném království nebudou pozemské zbraně fungovat. Uchopme meč ducha, štít víry, helmu spasení, opasek pravdy, prsní pancíř spravedlnosti a své nohy obujme do evangelia pokoje. Pak budeme stát pevně v bitvě. Za námi stojí celé království Boží s modlitbou, anděly a Bohem samotným. Kdo se nám může postavit? Jsme neporazitelné neviditelné království.

Mnoho lidí se rozhodne pro Boha kvůli strachu ze smrti. Chtějí jít do nebe. Ovšem jak do nebe zapadnou, když v něm nechtějí žít tady na zemi? To nejlepší na nebi je možnost být s Ježíšem. Boží království může začít žít uvnitř každého z vás. Začne vás uzdravovat, měnit, vládnout vám, chránit vás, sloužit vám a milovat skrze vás. Boží království vás bude připravovat na věčnost. Nebe je pokračováním současnosti. Nezačne při druhém příchodu Krista. Tehdy se jenom navenek projeví současné neviditelné království. Je nachystaná oslava, o kterou nebudete chtít přijít. Do té doby ...

Dovolte mi vyprávět na závěr pravdivý příběh: Jessica Eaves z města Guthrie ve státě Oklahoma byla nedávno okradena při nakupování potravin. Jakýsi muž jí ukradl peněženku. Většina lidí by pravděpodobně okamžitě zavolala policii, ne tak Jessica. "Zahlédla jsem muže ve vedlejší uličce," vypráví Jessica, "prošel za mnou a když byl o kus dál, zjistila jsem, že nemám peněženku. Za chvilku jsem si ho všimla ve frontě u pokladny a přistoupila jsem k němu," pokračuje Jess. "Jsem celkem otevřený a výmluvný člověk, ale tehdy jsem byla tichá a klidná. Oslovila jsem ho: 'Myslím, že máte něco, co patří mně. Dám vám na výběr. Buď mi vrátíte peněženku, já vám všechno odpustím a dokonce zaplatím i váš nákup."

Druhá možnost? Policie.

"Sáhl do mikiny a vrátil mi peněženku," vzpomíná Jessica a popisuje, jak byl muž vděčný za pomoc i odpuštění. "Když jsme se blížili k pokladně, začal plakat. Asi dvacetkrát se mi omluvil, než jsme se dostali od regálu s okurkami k pokladně. Řekl, že je zoufalý."

Jessica zaplatila 27 dolarů za nákup, ve kterém bylo mléko, chléb, sušenky, boloňská omáčka, polévka a sýr. "Poslední slova, která mi řekl, byla: "Na dnešek nikdy nezapomenu. Jsem na mizině, mám děti, stydím se a je mi to líto."

"Někteří lidé mě kritizovali, že jsem ho neudala, jenže občas každý potřebuje další šanci," dodává.

To je dokonalý příklad království tady a teď. Nejen její skutek, ale i změna, kterou zloděj prodělal díky milosti, kterou dostal. Jak by vypadal svět, kdyby se neviditelné království začalo stávat viditelným skrze Ducha svatého v nás? Chtěli byste být součástí království? Z místa, kde stojíte vidíte jen zlomek toho, co vidí Bůh. Pro něj neexistuje neviditelné. Vše záleží na našem vnímání. Důvěřujete Božím očím nebo svým? Žijete ve vnějším světě nebo vnitřním? Vstupte, neboť Boží království je tady a teď a dveře jsou otevřené. Je také uvnitř vás? Pokud ano, co s ním uděláte?
zobrazit více

Modlitební týden mládeže 2014 – Tomáš Harastej

Z pořadu: Boží království je blízko (Modlitební týden mládeže 2014)

Pátek - Boží království – Podobenství pro společenství

Marek 4,30-34

Žijeme v globálním světe. Díky internetu a mobilním zařízením se jakoukoli zprávu dozvíme během několika minut. Vznikají nová slova, která popisují věk 24-hodinové komunikace ve virtuálním prostoru. "Tvítujeme", "googlujeme", "skypujeme" a sledujeme "virály". V rychle žijícím světě, kde očekáváme naplnění svých potřeb během okamžiku, se může snadno stát, že ztratíme ze zřetele Boží plán pro celou planetu. Navzdory tomu, že jsme stále připojeni, se mnozí lidé cítí stále více sami. Dnes je normální, že se lidé sejdou na večeři nebo na setkání a místo společného rozhovoru komunikují se svými virtuálními přáteli na obrázovkách mobilních zařízení. Dny, kdy jste každého z ulice znali jménem, jsou v nenávratnu. Dnes máme přátele z druhé strany planety, které pravděpodobně nikdy neuvidíme tváří v tvář. Ztráta fyzického kontaktu zasáhla všechny vrstvy společnosti po celém světě. Zasáhla i naši církev.

Komunita je v naučném slovníku definována jako: "skupina lidí, kteří žijí ve stejné oblasti (jako je město, vesnice nebo čtvrť) nebo skupina lidí, kteří mají stejné zájmy, vyznání, rasu atd., nebo skupina národů." Křesťané virtuálního světa preferují sledování bohoslužby online. Lidé neradi zapouštějí kořeny ve sboru, protože jim vyhovuje flexibilita. Při sledování tohoto fenoménu mi došlo, že takový životní styl neodpovídá tomu, co Bible říká o společenství.

Biblický příběh, který připomíná, že je nutné, abychom přenastavili své chápání společenství, nalezneme v Markovi 4,30-32:

"Také řekl: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“"

Lidé, kteří Ježíše následovali, neměli jasnou představu, co je vlastně "Boží království", o kterém stále mluvil. Proto často Ježíš používal příběhy a podobenství, aby lidem vysvětlil povahu království. Jejich zmatek byl pochopitelný. Jako potomci Abrahamovy, Izákovy i Jákobovy trpěli okupací a doufali, že je Mesiáš osvobodí z moci Říma. Zástupy slyšely a reagovaly na kázání Jana Křtitele. Slyšely o zázracích, které doprovázely Ježíšův křest. Každý vyhnaný démon, každý uzdravený člověk i každý zázrak nasycení tisíců lidí vzbuzovali v lidu naděje, že právě Ježíš je zaslíbeným Mesíášem. Ježíš vyhlásil přítomnost Božího království a mnozí měli za to, že on je králem-vojevůdcem, který znovu ustanoví království Izraele. Očekávání byla vysoká. Co očekáváte od Ježíše vy? Jsou vaše přání založena na tom, co ve vašem životě vykonal nebo na tom, co chcete, aby vykonal?

Jaké je království Boží?

První Ježíšovo kázání, kterým zahájil své putování po prašných cestách mezi galilejskými městečky a byl pokřtěn v Jordánu, znělo takto: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Boží království." (Matouš 4,17-18 a Marek 1,15). Ježíš vyhlásil existenci nového společenství, komunity a nového způsobu života. Ježíš byl základem společenství, jeho hlavou, vůdcem a králem.

Ježíšův pedagogický přístup nebyl nijak neobvyklý. Rabíni, náboženští učitelé i další současníci často používali příběhy a podobenství při vysvětlování teologických myšlenek. Podobenství byla Ježíšovým oblíbeným žánrem. Podobenství je příběh ze známého prostředí se známými postavami, který ilustruje duchovní princip. Ne každý podobenství rozuměl. Je pravdou, že Ježíš podobenství často vyprávěl velkým zástupům a mnozí odcházeli v nejistotě ohledně jejich významu. Svým učedníkům mnohá podobenství vysvětloval v soukromí. Pokud hledáme Boží království, je třeba, abychom se naším příběhem hlouběji zabývali. Ježíšovi posluchači nebyli podobenstvími zklamáni. Ježíš mluvil o věcech, které důvěrně znali z každodenního života v Galileji prvního století a přitom je učil o Bohu. Zavřete oči a představte si tváře mužů a žen dychtivě naslouchajících celé hodiny Ježíši na břehu Jordánu nebo Galilejského moře či na prašných úbočích kopců. Těšili jste se někdy do školy? Spěchali jste, abyste získali místo v první lavici, než přijde učitel? Mnozí z těch, kdo šli za Ježíšem, se právě takto cítili. Vzrušeně očekávali, co uslyší dnes a kam je Ježíš svými slovy zavede.

Náš přáběh je součástí delšího vyučování, které se odehrávalo na břehu Galilejského moře. Ježíš stál v trupu lodi, která se pohupovala na vlnách několik metrů od břehu. Nevím, kolik bylo posluchačů, ani kdy během dne se vše odehrálo. Víme, že mnozí si přišli Ježíše poslechnout a nebyli zklamáni. Některé příběhy z Marka 4 mají zemědělský charakter a častým tématem je růst. Tak je tomu v podobenstvích o rozsévači (Marek 4,1-20) a podobenství o semenu (Marek 1,26-29).

Příběh je průzračně jednoduchý, a proto se nám může stát, že mineme jeho důležitost. Ježíš přirovnává království Boží k hořčičnému semenu. Nakonec vyroste výše než ostatní byliny a stromy v zahradě. Matouš a Lukáš přímo pojmenovávají hořčici jako strom.

"Ještě jiné podobenství jim předložil: „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli; je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“" (Matouš 13,31-32)

"Řekl: „Čemu se podobá Boží království a k čemu je přirovnám? Je jako hořčičné zrno, které člověk zasel do své zahrady; vyrostlo, je z něho strom a ptáci se uhnízdili v jeho větvích.“" (Lukáš 13,18-19)

Hořčice nepatřila mezi největší stromy. Nade všemi obvykle čněly olivovníky. Boží království není determinováno velikostí semene. Mezi Ježíšovy poslouchači byli často lidé, kteří nepatřili mezi privilegované. Příběh o hořčičném semeni těmto lidem zněl jasně. Ježíše mnohem více zajímá, jak lidé končí, než kde začínají. Běžným druhem hořčice v Izraeli byla černá hořčice, která se pěstovala v zahradách i na polích. Rostlina mohla dosahovat až výšky tří metrů, ale její semeno bylo opravdu nejmenší z tehdy pěstovaných plodin.[1] Hořčičné semeno je metafora potenciálu. V semeni i v posluchačích je skrytá veliká síla k růstu. Bylo jen třeba potenciál uvolnit. Jak se mohou stát součástí království?

Radlice místo meče

"Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi." Království Boží je podobné hořčičnému zrnu. Ježíš jde proti proudu. Zemědělskou analogií demonstruje, jaký je Boží plán s lidmi. Očekávání, že v Ježíši přichází král-vojevůdce nebude naplněno. Příběh o zrnu používá, aby své posluchače přesunul od válčení k farmaření, od války k bohoslužbě, od císaře k společenství, od zápasu se zákonem k milosti. Teolog R.P. Martin říká: "Vše ohledně Ježíše bylo v kontradikci s jejich chápáním vůdcovství. Ježíš orientoval mysl svých posluchačů k tomu, že jeho sláva je neoddělitelně spojena s cestou kříže. Mesiášství znamená odmítnutí, utrpení a pokoření."[2]Ježíš řekl: " Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“ (Jan 14,6-7). Zrno musí nejprve zemřít, aby mohl vypučet nový život, který v sobě skrývá. Podobně říká Ježíš v Janovi 12,24: " Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek." Velikost zrna nedeterminuje velikost či funkčnost budoucí rostliny. Na druhou stranu, malá zrníčka rychleji zrají a snáz se rozsívají. Nejmenší zrno se změní v největší rostlinu. Její koruna dává stín a ochranu, pro každého, kdo se pod ní uchýlí. Bůh každého z nás učinil součástí svého království, podobně jako zrno. Ukryl v nás vše, co potřebujeme pro život i pro šíření evangelia. Jste ochotni zemřít? Zemřít svému já, svým touhám, svým plánům? Díky vaší smrti může být oslaven Bůh.

Jak jsem řekla již dříve, většina Ježíšových posluchačů byla velmi dobře obeznámena se zemědělstvím. Na rozdíl od nás, tehdy Ježíš nemusel vysvětlovat, co musí být splněno, aby semeno vzrostlo. Nepochybuji o tom, že mnozí by ihned na Googlu vyhledali všechny potřebné informace. Přesto bez zkušenosti s farmařením pravděpodobně nedoceníme hloubku některých momentů v Ježíšově analogii. Zrno musí nejprve naklíčit, aby mohlo vzrůst. K tomu musí být splněny tři základní podmínky:

1) embryo v semeni musí být živé

2) je třeba překonat všechny překážky, které by bránily klíčení

3) je nutné, aby životní prostředí, ve kterém se zrno nachází, splňovalo všechny podmínky.[3]

 

Jakmile jsou podmínky splněny, semeno vyklíčí a objeví se nová rostlinka zvaná sazenička. Sazenička postupně vyroste v dospělou rostlinu. Ježíš proces růstu přeskakuje. Lakonicky pouze poznamená ve verši 32: "... ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu."

V knize Kristova podobenství se píše: "Když semeno klíčí, rozvíjí se v něm vlastně život, který do něho vložil Bůh. Růst rostliny nezávisí na lidské moci. Podobné zásady platí i pro království Ježíše Krista. Je to nové stvoření. Zásady jeho rozvoje jsou pravým opakem zásad, jimiž se řídí pozemská království." (str. 39)

Vraťme se ještě jednou k příběhu, který vyslechli Galilejci shromáždění na břehu jezera. Nepřeslechněme náznaky, které jsou v příběhu ukryty. Posluchači znali hodnotu hořčičného zrna. Věděli, že stojí za to hořčici pěstovat. Ježíš potvrzuje, že oni jsou povoláni Bohem. Jejich úkolem bylo předávat Boží lásku světu. Ježíš, Bůh s námi, je seznamoval s novým chápáním království. Ježíš zve i dnešní mladé lidi, aby se nebáli jít proti proudu. Nabízí jím náhradu za pseudovztahy, které navazují ve virtuálním prostoru. V jeho království je něco silnějšího, než nabídne zazvonění a zabzučení jejich mobilního zařízení. Ježíš vás zve, abyste se stali součástí společenství stvořeného podle Božího ideálu. Podobně jako Ježíšovy současníci, i my jsme zváni, abychom začali myslet jinak a rostli. Pokud si zahradník přeje, aby sazenička vyrostla do dospělosti, musí ji zalévat, hnojit, plít a prořezávat. Zrna plodí rostliny a ty plodí další zrna. Z jediného hořčičného semena bude mnoho hořčičných stromů. Jak prosté. Ovšem s Mesiášem není nic úplně prosté.

Království, ne nacionalizmus

Navzdory tomu, že podobenství byla založena na soudobých reáliích, odcházeli často posluchači zmatení a nejistí. Marek 4,33 říká: "V mnoha takových podobenstvích k nim mluvil, tak jak mohli rozumět. Bez podobenství k nim nemluvil, ale v soukromí svým učedníkům všecko vykládal." Tvrdíme, že království je otevřené každému a Ježíšova slova nám tedy musí znít neférově. Ovšem Ježíš sám neměl s tajemstvím žádný problém.

Zatím jsme se vyhýbali tomu, abychom definovali "království". Naučný slovník praví, že "Království je politicky organizované společenství s formou vlády v jejímž čele stojí král nebo královna." Připomínám, že Ježíšovy posluchači doufali, že království, o kterém mluví, svrhne z Izraele římské jho. Jejich nadějí bylo, že království Izraele bude obnoveno do své předchozí slávy, jakou zažívalo za krále Šalomouna. Slibovali si, že před nimi se otevírá čas bezpečí a pokoje a že svět začne uctívat Hospodina. Buďme otevření. Židé byli nacionalisté. Cítili silné pouto ke své zemi. Věřili, že Izrael je lepší národ, než všechny ostatní. Království má svého krále. Jemu poddaní slibují věrnost a on se zavazuje, že se o ně bude starat. Ježíš vede své následovníky, aby svou věrnost slíbili živému Bohu. To je nebezpečí, které číhá i na nás. Neslibujme věrnost svým představám na úkor Božího království. Růst Božího království je důležitější než malicherné spory o adventistická specifika.

Vláda krále se opírala o sílu vojáků a moudrost poradců, kteří mu pomáhali vládnout. Ježíš jde znovu proti proudu a učí o království, ve kterém král umírá za své poddané. Bojuje za nás. Jeho boj ovšem není za pozemské království, ale za nebeské. V Božím království všichni poddaní slibují věrnost králi z lásky a vděčnosti. Když každý z nás přijímá Ježíše a uznává jeho autoritu, naše víra roste a stáváme se místem, kde druzí nacházejí úkryt.

Důsledky pro dnešek

Přemýšlíte o Božím království? Byly splněny klíčové podmínky pro váš duchovní růst? Pokud chcete růst do království, je třeba, aby:

1) Ježíš byl ve vás živý a živil vaši víru

2) Nesmíte dovolit nikomu, aby zrnko víry ve vás zadusil a tím zabránil růstu

3) Vše, co brání Duchu svatému podporovat růst ve vás, bylo odstraněno.

Hořčičné zrno nevyroste a nebude velikým stromem, který dává stín, pokud nejsou splněny základní podmínky. Podobné je to i s duchovním růstem. Jsem vděčná, že Ježíš nám pomáhá vytvořit podmínky, které potřebujeme k růstu a zrání. Pokud v takových podmínkách nejste, proste Krista, aby vám ukázal, co je třeba vyhodit, odříznout a vyplít, aby ve vás království Boží mohlo růst. Samotné prostředí ale nestačí. I o rostlinu se stará zahradník, aby dobře rostla. Proto je nutné, abychom i my dovolili našemu zahradníkovi Ježíši Kristu, aby se o nás staral. On nás bude zalévat, hnojit, okopávat i prořezávat. Načasování není na nás. Podřizujete denně své plány Ježíši Kristu? Akceptujete, kdy věci, po kterých toužíte, dává druhým dříve? Dokážete být vděční?

Svět zoufale potřebuje živé autentické společenství. Jako následovníci Krista jsme povoláni, abychom světu řekli, že Bůh každého do své komunity zve. Jsme vyzváni, abychom byly hořčičným zrníčkem. Potom budou lidé z našich rodin, sborů i škol přicházet a nacházet u nás stín a odpočinutí.
zobrazit více

Odebírejte nová videa jako první

Naše církev

Online bohoslužby

Sledujte náš Youtube HopeTV